Andílci, nebo čerti?

Naše děti bývají většinou roztomilé k zulíbání, ale jindy jsou naprosto nesnesitelné a připusťme – i záludné. Proč se někdy chovají tak, až máme pocit, že naše mravní výchova totálně selhává?

Girl (15-18 months) being squashed by older brother (2-4), close-up

 

Zdá se, že dětské autíčko řídí zjevení z jiného světa. Tříletá Sára má ten nejněžnější obličej s tváří anděla, obklopený blonďatými kadeřemi. Její oči jsou hnědé a hluboké. Pohled na tohle dítě leckomu vezme dech, ovšem pouze do té chvíle, než se Sářin kamarád Tomášek pokusí zaujmout za volantem její místo. Ozve se žďuchnutí – to jak Sára Tomáše praští přímo do obličeje. Chlapec se usedavě rozpláče a my už tušíme, že vzhled svatouška ještě nezaručuje ušlechtilé chování.

Proč se děvčátko zachovalo tak surově? Od svých rodičů pohlavek v životě nedostala.

A proč vůbec v dětských kolektivech tak často spatřujeme násilí a spory? Například čtyřleté děti vůbec nejdou daleko pro věty typu: „Tak, a už nejsi můj kamarád. Nemám tě rád/a!“ Vzájemně si umějí lhát, při hře podvádí jeden druhého, zkrátka při bližším zkoumání rodiče koprní a lomí rukama.

Pro dětskou surovost lze nalézt tři domnělá vysvětlení:

  1. Člověk není od své přirozenosti dobrý. V jeho genech tkví potenciál k nečestnému a hrubému jednání.
  2. K tomu, aby si dítě osvojilo morální zásady a zvládlo aspoň základní sebeovládání, potřebuje dostatečně dlouhý čas.
  3. Rozlišovat dobré a zlé se naši nejmenší především učí od rodičů.

Rozebereme-li tyto teze více do hloubky, zjistíme, že skutečná platnost byla zatím prokázána pouze v prvním případě. Za zbývající dvě kladou všechny související vědecké profese (antropologové, teologové, vývojoví psychologové aj.) prozatím velký otazník. Zejména psychologové se ptají: Jak je možné, že jsou v chování mezi dětmi tak propastné rozdíly? Proč jsou některé děti tak hodné a obětavé, že umějí brát ohledy na druhé i za cenu vlastního znevýhodnění, zatímco jiné jsou vysloveně vypočítavé či zákeřné?

Aby na tyto otázky vědci dokázali odpovědět, snaží se děti cíleně pozorovat. Všímají si zejména situací, v nichž děti například podvádějí nebo lžou. Tyto situace bývají nahrávány na video a analyzovány. Vědci se pak snaží odhalit situace, které k nemorálnímu chování dítě přivedly. Co všechny pokusy prokázaly?

Již v prvním roce života lze u některých dětí vypozorovat něco jako soucit. Už novorozenci se nechávají „nakazit“ pláčem jiných plačících miminek. A naopak jsou sami v dobré náladě, když se v jejich blízkosti někdo jiný směje nebo projevuje spontánní nadšení.

Ve druhém roce jsou některé děti schopny aktivní útěchy. Například zúčastněně hladí dítě, které si ublížilo, nebo přinesou kapesník, když vidí plakat svoji matku. Výjimečně dají najevo i vnitřní pocit povinnosti dělit se o dobroty nebo hračky s druhými dětmi. Přinejmenším jakousi obecnou kompetentnost ve věci soucitu a nezištnosti lze vypozorovat prakticky téměř u všech dvou- až tříletých dětí.

Ve třech letech ví 98 % dětí například to, že se nesmí krást. Většinově souhlasí také s tím, že druhé nesmíme zraňovat a šířit o nich lži.

Ve čtyřech letech se však začíná objevovat dovednost podvádět a manipulovat okolnostmi k vlastnímu prospěchu. Souvisí to s rozvojem sociálních kompetencí a duševních schopností, které člověku umožňují vytušit pohnutky a myšlenky druhých lidí. Čtyřleté dítě si už například umí schovat bonbon tak, že ho dospělý nenajde.

Vědci z Institutu Maxe Plancka pro psychologický výzkum odkryli například podivuhodnou schopnost „dvojí morálky“ u čtyřletých dětí. Na otázku, jak se asi cítí dítě, které ukradlo sladkosti, 80 % dotazovaných dětí odpovědělo ve smyslu „výborně, sladkosti jsou přece prima“, a to i přesto, že krátce před tím živě souhlasili s tím, že „krást se nesmí, protože je to hnusné“.

V období školního věku umějí děti již bezpečně rozlišovat mravní zásady od společenských norem. Příklad: Dobře vědí, že jiné děti se nebijí, a vědí také to, že učitele neoslovujeme křestním jménem. Na otázku, jak by hodnotily, kdyby stát obojí povolil v zákonech, sedmileté děti odpovídaly: „Tykat učiteli by bylo v pohodě, kdyby to zákony dovolily. Ale mlátit druhé děti – to ne, to se nesmí.“ Tykání učiteli nikomu neublíží, zatímco rány do těla ano.

Co z podobných pozorování vyplývá? Že v žádném případě není pravda, že by malé děti nic nevěděly o morálce. Odborníci z Institutu Maxe Plancka se domnívají, že děti překvapivě brzy disponují diferencovaným morálním vědomím. Ale poměrně dlouho existuje zřetelná propast mezi tímto morálním vědomím a morálním chtěním.

Jinými slovy – už malé děti vědí, co je správné, ale bývá pro ně těžké se podle toho řídit. Normy správného chování mohou teoreticky znát dokonce velmi dobře, ale zatím jim uniká, proč by dle nich měly jednat. Z toho vyplývá, že až do předškolního věku si děti musí osvojit mnoho důležitých kognitivních (poznávacích) dovedností, sociálních zkušeností a všeobecných zákonitostí tohoto světa. Proto nastává nesčetně situací, v nichž děti potřebují naše vysvětlení, podporu a zasazení věcí do správného kontextu.

Příklady:

  • Pokud tříleté dítě sedí na veliké papírové krabici s namalovanými reflektory a hrdě volá. „Já umím řídit auto!“ lže, nebo mluví pravdu? Chtít po něm v tomto věku, aby přesně oddělilo realitu od fantazie, je vzhledem k principům „magického“ stupně vývoje zcela nemožné. Toto období přetrvává mimochodem u mnoha dětí až do prvních tříd školního věku.
  • Mnohé děti se chovají „nemorálně“ jenom proto, protože se cítí být zahnány do kouta. Například lžou, když něco vyvedou, protože strach z trestu je příliš silný. A nebo jednají agresivně, protože se cítí být ohroženy například stejně starými dětmi, ale ještě negativní pocity s tím spojené neumějí zpracovat a neumějí konflikty řešit slovně.
  • A v neposlední řadě vyplývá nevhodné chování dětí z jejich nezkušenosti, resp. zvědavosti, jak asi budou dospělí reagovat v určitých situacích. „To dítě zkouší, kolik vydržím,“ říkáme si a přitom ani netušíme, jak blízko jsme k pravdě. Ovšem dítě v těchto situacích jedná spíš intuitivně, nikoliv s vypočítavým rozmyslem. Reakce rodičů jsou v takových situacích pro vývoj dítěte velmi důležité a děláme dobře, pokud se nenecháme vyprovokovat a pokud za vším hned ze strany dítěte nehledáme ten nejhorší úmysl.

Známé jsou případy dvou až tříletých dětí, které například rády tahají jiné děti za vlasy. Nedělají to samozřejmě ze sadismu, nicméně není vyloučené, že jsou fascinovány křikem a rozruchem, které se okolo toho obvykle strhne. Jakmile jim matka vysvětlí, že to druhé děti opravdu bolí a že proto pláčou, obvykle se svého zlozvyku rychle zbaví. Nechtějí nikomu působit bolest.

Také Sára z úvodu našeho článku chtěla svou agresivitou jen něco vyzkoušet – totiž svou vlastní moc. Ustoupí Tomášek od svého přání a nechá Sáru za volantem? (Tomášek ovšem neustoupil a poté, co se vzpamatoval z leknutí, se k volantu hnal s ještě větší vehemencí…

A tak to Sára příště zkusila s vyjednáváním.)

Z toho vyplývá, že teze č. 3 zřejmě zcela neodpovídá skutečnosti: Za morální výchovu dítěte zdaleka nezodpovídají jen rodiče, nýbrž celé prostředí, v němž dítě vyrůstá. V četných situacích – se stejně starými dětmi v dětském koutku či v mateřské školce, ale také třeba na návštěvě u babičky a dědy nebo při sledování televize – dítě stále sleduje, jak se jiní lidé chovají, a bere si z toho ponaučení pro svůj vlastní život. Takže je velmi důležité, zda vidí pozitivní vzory a férové jednání, nebo jejich pravý opak.

Přesto ale platí, že rodiče hrají v tomto ohledu klíčovou roli, a to především tím, jak jdou dítěti vlastním příkladem. Zdvižený ukazováček a dlouhé výchovné litanie zpravidla k ničemu nevedou. Jestliže dítě vidí, že jsou jeho rodiče tváří v tvář sousedce samý úsměv, ale doma ji pomlouvají, pak právě tento vzor chování na ně zapůsobí nejsilněji.

Co kromě dobrého příkladu pomáhá zpevnit morální osobnost dítěte?

  • Všední den nabízí mnoho příležitostí pro drobné diskuse nad rozličnými tématy. Využívejme každou takovou příležitost. Ať už dětem předčítáme, nebo s nimi sledujeme film a nebo hovoříme o konkrétních případech ze života, učme je pojmenovávat dobro a zlo, povídejme si s nimi o kladných a záporných hrdinech.
  • Vlídný a citlivý výchovný přístup nejen zvýši sociální dovednosti dítěte, nýbrž přispěje i k tomu, že dítě samo bude s druhými lidmi jednou jednat jako zralá a samostatně myslící osobnost. Prokázala to i nedávná studie z USA: Kdo jako dítě zažívá lásku, péči a povzbuzení, předává totéž dál v dospělosti. Jiná německá studie zase dokázala, že dvanáctileté dcery citlivých a empatických matek vykazovaly obdobné vlastnosti vůči jiným dětem, a to v poměru čím citlivější matka, tím citlivější dcera.
  • Kdo je naopak jako dítě neustále vystaven trestům, ten si v průběhu času zpevní vzory chování obsahující drobné i větší lsti, lži a jiné mimikry pro „přežití“.
  • Vyrovnané a mravné děti pocházejí obvykle z takových rodin, kde vládnou pevná, ale láskyplná pravidla, kde se o všem otevřeně hovoří a kde má každý člen rodiny své místo a úctu ostatních.

Shrnuto: Proces, v němž malý člověk nejprve získá povědomí o pravidlech mravnosti a posléze podle těchto pravidel také jedná, je pozvolný. Čím častěji dítě vidí a prožívá, že poctivost a spravedlnost vedou nejpříměji k dobrému cíli a navíc činí člověka spokojeným, tím snáze si takový hodnotový systém samo osvojí pro svůj vlastní život.

A co se Sáry týká – uvidíme. Možná se brzy umoudří a bude na děti kolem sebe vlídnější, ale možná jí to také bude ještě nějaký čas trvat. Pokud bude i nadále tlouci děti kolem sebe, aby si vydobyla, co chce, a pokud později ve škole nenechá kamarády při písemkách nic opsat, ač to sama bude vědět, pak je pravděpodobné, že ji život ve věci slušnosti a soucitu ještě pořádně vyškolí.

Kde bydlí mravnost?

Celá dlouhá staletí  bděla nad lidskou morálkou církev. Když ale filosofové a psychologové začali se svým bádáním, poněkud původními pořádky a představami zatřásli: Výzkumy lidského mozku prokázaly, že lze přesně označit místo, kde se o dobrém a zlém rozhoduje v biologickém smyslu. Jde o část mozku přímo za čelem, těsně nad očními důlky, jinak též v prefrontálním kortexu čili čelním laloku. Jmenuje se amygdala a právě zde vyhodnocujeme, co vidíme a slyšíme. Právě tady odhadujeme, jak naše jednání bude působit na druhé lidi. Právě tady biologicky sídlí náš soucit a empatie.

Odkud to vědci vědí? Inu, vypozorovali, že lidé, kteří o tuto část mozku přišli například při úraze, ztratili schopnost soucítit a zcela pozbyli svědomí.

Velmi zvláštní je přitom to, že jiné části mozku nejsou schopny toto naše „mravní centrum“ zastoupit, takže případná poškození u dětí (např. při úrazech, k nimž naštěstí dochází velmi zřídka) způsobují, že z dotyčného nevyroste normální sociální jedinec, nýbrž člověk bez citu a ohledů k druhým.