Chvála nicnedělání

Batoleti jen těžko vysvětlíme, že za dvě hodinky přijde babička. Do určitého věku dítěte mu toto časové ohraničení neříká vůbec nic. Než se to naučí, je toho docela hodně, co se naopak můžeme naučit my od nich. Třeba něco o přítomném okamžiku…

Kdo chodí ven s „chodci začátečníky“, naučí se tu „nejoblíbenější“ disciplínu na čerstvém vzduchu – dva kroky vpřed, jeden krok vzad. Tak se totiž pohybují rodiče malých dětí. Přesněji: nepohybují se takřka vůbec, jen postávají kolem. Stojí a čekají, až bude ten nejmenší kamínek sebrán z cesty, až bude přesně změřena cesta mravenců, až bude víčko od lahve vydloubnuto ze spáry mezi dlažebními kostkami.

Děti vynikají v nicnedělání. Ještě nevědí, co jsou vteřiny, minuty a hodiny. Žijí přítomným okamžikem a zcela jim to vyhovuje. Kdo chce teplou večeři, musí se z procházky včas vrátit, aby se stihla uvařit polévka… Tuhle zákonitost lineárního času ale děti dlouho nechápou. Až teprve na konci základní školy, když jim bude devět či deset let, budou umět odhadnout, jak dlouho jim co bude trvat a jak si rozplánovat čas.

Ale nemyslete si, že žijí v jakémsi ráji bezčasí. Podle nejnovějších vědeckých poznatků mají už šestiměsíční miminka svůj vnitřní řád. Podobně jako scénárista mají představu o načasování.

Ve scénáři s názvem „Miminko jde spát“ stojí přibližně toto: Bude něco k snědku, čistá plenka, pusinky, ukolébavka a teplá peřinka. Pokud se tyto věci objevují každý večer ve stejném sledu pravidelně, vybuduje si miminko asociace a očekávání – jde se spát!

Ale jak to bude dál a případně jak tenhle „film“ skončí, to není pevně dáno. Může se stát cokoliv – od happy-endu v podobě rychlého usnutí až po drama s pláčem.

Děti ve věku tří až čtyř let rády vyprávějí, co budou dělat, podobně jako ve scénáři: Pak si dám k snídani kakao, pak si vyčistím zoubky a pak půjdu do školky.

Podle dr. Michaela Schnabela, který se zabývá ranou pedagogikou v Mnichově, určitá pravidelnost a smysl pro systém vzniká už v prenatálním období, kdy miminko v matčině lůně slyší pravidelný tlukot jejího srdce. Tento odborník vyvozuje z toho názor, že malé děti mají rády opakování a toto časové schéma v nich budí důvěru.

Vývojová psycholožka Elisabeth Hurlocková doložila ve své studii, že děti ve školkovém věku si dokážou zapamatovat pouze ty časové údaje, které si spojují s pocity. Ještě se čtyřikrát vyspím, než přijede babička. Už jsou mi tři roky. Ještě jeden týden budu chodit do školky a pak budu mít narozeniny. Abstraktní a obtížný pojem času však děti zpracovávají i jinak než jen přes pocity či denní režim, a to náhledem: děti mezi čtvrtým a sedmým rokem umějí jednotlivé věci uspořádat mezi sebou a seřadit do časové posloupnosti, i když často ne zcela správně. A také těmto závěrům pak věří. Například: kdo je větší, je také starší.

Čas je třeba (?) se naučit vnímat. My dospělí jsme už „vyučení“ a známe všelijaká chytrá pořekadla jako: Čas jsou peníze, nebo Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Ve srovnání s dětmi jsme tedy v otázce času mistry. Ale doopravdy?

Příklad z jednoho manažerského kurzu: Studenti jsou vyzváni, aby nakreslili, co je napadá v souvislosti s časem. 80 % procent zúčastněných nakreslí šipku. Jen málokdo nakreslí bod. Jen málokdo vnímá čas jako přítomný okamžik. Většina přemýšlí spíš o budoucnosti. Následovat šipku směrem k nějakému cíli – to umějí, to znají, to dělají, to je stresuje. A proto existují semináře, kde se úspěšní lidé učí, jak se zastavit a nehonit se stále za nějakou iluzí. Rodiče to mají snazší, nemusí vydávat hříšné peníze za takové vzdělání, aby dosáhli vnitřního klidu. Jen se musí posadit ke svému sběrači kamínků a společně s ním postavit mini-Stonehenge.

Americký badatel maďarského původu, Mihály Csíkszentmihályi (zkoumal kromě jiného prožitek štěstí u lidí) vytvořil teorii „flow“. Je to onen báječný pocit absolutního odevzdání se věci, na které právě pracujeme.

A právě děti jsou ve „flow“ obzvláště nadané. A nepotřebují k tomu moc. Jen blátivou louži, pár kamínků a lopatičku. Máchám se v louži, tedy jsem. Stavím, tedy jsem. Házím lopatkou, tedy jsem…

Ale v běžném dni jsou chvíle, kdy se jen tak lelkovat nedá. Ráno, když kakao musí rychle do bříška, protože obchod, kde pracuje maminka, už brzy otevírá. Odpoledne, kdy po školce mám ještě sportovní kroužek a všichni na mě už čekají. Večer, kdy je třeba jít rychle do postýlky a spát, protože zítra bude perný den.

Život už je takový – pořád jen „flow“ a „pomalu“ prostě není vždycky možné. Ale nemohli bychom si rozmyslet, kdy je shon a spěch opravdu na místě. Zda bychom nemohli sobě i svým dětem dopřát mnohem více „flow“ okamžiků. Co se stane, když pro jednou vypustíme hodinu hudební nauky, když naše malá je Tady a Teď právě zcela ponořena do hry s panenkami, a nemá tudíž vůbec chuť harcovat se přes půl města, aby cvičila stupnice. V manažerských kurzech se účastníci učí, jak správně vyhodnotit okamžik, kdy se nemusíme hnát za šipkou, ale naopak můžeme chvilku setrvat v klidném bodě. Děti se to učit nemusí, ty to prostě umějí a jednoduše dělají. Ale i u mladých lidí, kteří již dávno mají pojem o čase, se vyskytuje úkaz pozvolného unášení proudem času i v běžném dni – rodiče teenagerů jistě vědí, o čem je řeč. Ale ani výzkum mozku nedává rodičům mnoho nadějí na dobrý harmonogram u jejich čtvrťáků: až teprve kolem dvacátého roku (!) je plně vyvinuta oblast mozku, která je zodpovědná za časové plánování a cílevědomé jednání.

Máme tedy dost času naučit se lelkovat.