Malá Viktorka a velký příběh odvahy

386 gramů a 27 centimetrů. Když se 10. února 2025 v porodnici Fakultní nemocnice Olomouc narodila Viktorka, byla tak křehká, že se doslova vešla do dlaně. Na novorozeneckém oddělení strávila celkem 101 dnů, až pak si ji rodiče mohli odvézt domů. Nyní už s 1 874 gramy. Dnes, po více než pěti měsících má holčička již tři kilogramy
a má se k světu, informoval ve středu mluvčí nemocnice Mgr. Adam Fritscher.

Lékaři věděli, že jde o extrémně rizikovou situaci, kdy placenta nevyživovala dostatečně plod. „Nikdo nám při kontrolách nechtěl říct, na kolik procent Viktorka přežije. Deset procent? Padesát procent? Počítali jsme s manželkou s tím nejhorším, a to se blížily Vánoce,“ vzpomíná Pavel Dostál z Přerova, tatínek nejmenšího miminka, které se ve FN Olomouc podařilo zachránit.

Rozhodnutí urychlit porod přišlo po sérii kontrol, kdy se výsledky zhoršovaly.
V takových případech lékaři váží dvě rizika: nechat dítě ještě chvíli v děloze
s nedostatečnou placentární výživou, nebo porodit velmi nezralé miminko, které bude potřebovat intenzivní podporu. „Samotná hmotnost je jen číslo, které nikdy nevystihne celou komplexnost stavu. Dítě se umí do určité míry přizpůsobit – prioritu dostává mozek a životně důležité orgány, růst jde stranou. Ale hrozí nitroděložní úmrtí,“ vysvětluje neonatolog MUDr. Martin Wita z Novorozeneckého oddělení FN Olomouc.

Porod proběhl akutním císařským řezem a první týden byl o stabilizaci. Přístroje, hadičky, dráty, alarmy. Tatínek Pavel denně dojížděl z Přerova. Žádný den nevynechal. A přesně sedmý den přišel okamžik, který Pavel nikdy nezapomene: první klokánkování. „Můžete se tvářit jako největší tvrďák, ale když máte na sobě svou 386gramovou dceru, úplně se roztavíte,“ přiznal dojatě. Od té chvíle se s manželkou střídali obden: jeden den měl Viktorku na prsou táta, druhý maminka. „Je to strašně fajn pro děti, když cítí rodiče – mámu i tátu.“

Skin-to-skin kontakt (klokánkování) dnes patří mezi klíčové prvky péče o extrémně nezralé novorozence. Pomáhá stabilizovat dech a tep, podporuje růst, tlumí stres i bolest a posiluje vazbu. Pokud to zdravotní stav dovolí, personál Fakultní nemocnice Olomouc tatínky i maminky k doteku aktivně vyzývá. „Takových případů jako Viktorka není mnoho
a nikdy pro nás nebudou rutinní,“ zdůrazňuje doktor Wita. „Každé dítě je jiné. Pohybujeme se na strašně křehké hranici mezi životem a smrtí, zejména v tom, čemu říkáme šedá zóna viability. Rozhodujeme vždy společně s rodiči,“ zdůrazňuje.

Viktorka strávila na novorozeneckém oddělení 101 dní. Postupně přešla z intenzivní podpory k běžnější péči, ke konci mohla být maminka několik týdnů s dcerkou přímo na pokoji. Pavel občas přespal, aby mohl v noci vstávat on a maminka se vyspala aspoň pár hodin. „Člověk se učí přebalovat přes kabely, oblékat přes drátky… pořád hlídáte, abyste něco nevytáhli z pusinky nebo z nosu. Kdo tím prošel, ví, že propuštění domů je druhé narození,“ vypráví zážitky Pavel Dostál. Po oněch 101 dnech si rodiče odvezli Viktorku domů s váhou 1 874 gramů. Doma ji ještě nějaký čas hlídal monitor saturace a měla u sebe z nemocnice doplňkový kyslík, ale i ten se podařilo postupně zcela odbourat. „Je to o tolik jednodušší… Už nemusíme řešit, jestli je nabitá bomba s kyslíkem, jestli máme monitor,“ pochvaluje si Pavel.
Nyní už má Viktorka váhu kolem tří kilogramů a pravidelně dojíždí na kontroly do odborných ambulancí (kardiologie, neurologie, oční a další podle plánu). Oči jsou v pořádku, rodiče zvládají režim a smějí se, že největší luxus je dnes obyčejná procházka bez kabeláže.

Příběh Viktorky přichází zhruba dva roky poté, co stejný tým pečoval o Vanesku – holčičku, která se narodila s hmotností 395 gramů a svého času byla nejmenším miminkem, které se v FN Olomouc podařilo zachránit. I ona je z Přerova.
Když nemocnice sdílela zprávu, že Viktorka jde domů, ozvala se na sociálních sítích i maminka Vanesky s vzkazem plným podpory. Přerov tak drží dvojitý primát – dvě drobounké bojovnice, dvě rodiny, jeden špičkový neonatologický tým.
Odborníci z FN Olomouc říkají, že medicína se posouvá. Ještě nedávno se považovalo za hraniční zachraňovat děti narozené až po 24. týdnu těhotenství. Dnes už mají šanci i děti menší a mladší – ne vždy, ne za všech okolností, ale častěji než dřív. „Postupem času se úspěšnost péče zvyšuje,“ potvrzuje Martin Wita. „A když vidíte dítě, které při narození vážilo pod čtyři sta gramů a za pár měsíců se směje rodičům v náručí, víte, proč to děláte,“ uzavírá.

Pokud se i vaše rodina ocitne v podobné situaci, informace, kontakty a praktické rady najdete na webu Novorozeneckého oddělení FN Olomouc (https://novorozenci.fnol.cz/). Rádi vám zde poradí s klokánkováním, domácí péčí i tím, co čekat po propuštění extrémně nezralého miminka.