Milí tátové, to nám musíte vysvětlit!

Opravdu to nechápete, anebo to jen hrajete? Ženy se často ptají, co se v hlavách jejich mužů děje… Zde je pohled muže, otce dvou chlapců, který pro jistotu chce zůstat v anonymitě.

Opravdu domácnost nevnímáte nebo to jen tak děláte, že nevidíte ty hory špinavého prádla, špinavého nádobí a neuklizené dětské pokoje?
My se díváme přes ty hory špinavého prádla, protože máme oči jen pro vás, když máte na rukou gumové rukavice a zápolíte s nádobím. Ne, teď vážně: Muži a ženy mají odlišná měřítka čistoty, alespoň co se týká bytu a domácnosti. Co připadá ženám jako stupeň osm na Richterově stupnici v domácnosti, čili zmar široko daleko, vidí muži jako dvojku, čili téměř nepostřehnutelné. Z mužského hlediska se klidně na zemi může válet sem tam nějaká hračka a ve dřezu zvolna růst hromada špinavého nádobí. Konec konců byt je určený k životu a ne na výstavu. Když se od nás trochu poučíte v této věci, budete žít mnohem uvolněněji.

Co je tak těžkého na organizaci? Termíny u lékaře a schůzky s přáteli, všechno to visí na nás ženách, ale vy jste přeci tak dobří v práci na síti…
V otázce je obsažena odpověď. Právě proto, že mimo rodinu se neustále zabýváme organizací, nechceme ještě doma domlouvat pro své děti návštěvy jejich přátel nebo termíny u lékaře. Dokonce ani nevíme, jak se jmenují nebo jak se dá k nim dostat.

Proč máte strach z utěšování dětí? Když je dítě nemocné nebo si ublíží, vždycky k němu musí máma…
Jsou dvě kategorie otců: otcové „Indiáni-neznají-bolest“ a otcové „pomoc-moje-dítě-vykrvácí“. Ti první věří, že úrazy a nemoci dítě posilují. Utěšování by tedy bylo spíše kontraproduktivní. Ti druzí propadnou absolutní panice a začnou hyperventilovat, jen co si dítě odře koleno. Ti jsou na utěšování příliš hysteričtí. Při utěšování je třeba zachovat klid a chladnou hlavu. Tím disponuje jen a jen máma.

Proč se necítíte dostatečně schopní dítě obléci? Nikdy mu nekoupíte žádné oblečení…
To je složité téma, neboť mnoho z nás mužů se necítí dostatečně schopno obléci sami sebe. Kdo z nás nedostal ke třicátým narozeninám od matky ponožky nebo spodky s obrázkem zvířátek!? Možná je to důsledek právě tohoto traumatu, že se nehrneme, abychom dětem při oblékání radili, natož jim nějaké oblečení kupovali. Co se týká oblékání, není na samostatnost nikdy dost brzy.

Proč ve všech anketách říkáte, že chcete se svými dětmi trávit více času, a pak si vezmete při narození dítěte jen týden dovolené?
Jistě se to týká jen velmi, velmi malého počtu otců: ale může být podstatně náročnější být se svým dítětem doma než sedět sám v kanceláři. V takovém případě je rodičovská dovolená na horní hranici mužovy míry zátěže. Po velmi krátkém období se pak těmto otcům zdá práce jako dovolená. Ale ještě více na ně působí strach, že by mohli ohrozit svou kariéru. Mnoho mužů se musí vyrovnat s útrpnými a soustrastnými pohledy svých šéfů a kolegů („Ty chudáčku!“), když se náhodou rozhodnou pro rodičovskou dovolenou. V této společnosti je ještě mnoho předsudků.

Z vašeho pohledu se matky baví jen o dětech – a jaké to je, když jste vy mezi sebou, to o dětech nepadne ani slovo?
Upřímně řečeno, je to tak. Zvláště ženy, které ještě nejsou matkami příliš dlouho, jakoby ani neměly jiné téma než děti, když se sejdou. Pro nás muže je to těžko pochopitelné. Vždyť doma se skoro všechno točí kolem dítěte, tak proč se o něm bavit ještě mimo rodinu? Proto se my muži mezi sebou nejprve bavíme o všem možném jiném. Až když zbude troch času, přijdou na řadu děti: „ A jak je malýmu?“ „Díky, fajn. A tvýmu?“…

Proč otcové tak zřídka chodí do školy na rodičovské setkání?
Protože v ten večer obvykle běží v televizi mistrovství nebo semifinále čehokoliv. Dalším důvodem může být: protože matky mají mnohem lepší přehled o problémech a dění ve školce nebo ve škole. Což přináší otázku, proč se o to otcové tak málo zajímají. Možná proto, že kluci už tenkrát, když sami chodili do školy, považovali školu za přeceňovanou a snaživky byly holky. Já sám jsem na jednom rodičovském nedávno byl a se mnou ještě dalších pět otců. Byla to tak třetina všech přítomných. Což je podle mě docela dobré skóre. Ženy by s třicetiprocentní účastí ve vládě byly jistě také spokojené.

Jak jste naučili děti, aby se v noci sháněli po mámě a ne po vás?
Úplně jednoduše. Už odmalička jsme dítěti vysvětlovali pravidla. Když máš žízeň a hlad, dostaneš pít z mámina prsu. Tátova prsa jsou prázdná a vyschlá jako Sahara. Kdo vyrůstá s tímto vědomím, byl by hloupý, kdyby volal po otci. A tu druhou hru umíme také: Kdo se první pohne, prohrál. Není to tak, že bychom ten řev neslyšeli (i když jedna britská studie tvrdí opak). Člověk (= muž) musí jen dostatečně dlouho předstírat, že spí. Vstřícní muži však po odstavení dítěte navrhují, že se prostřídají a budou mít službu každou druhou noc…