Moje dítě nepůjde do školky!

Jak ustát tlak okolí a zůstat s dítětem doma? Říká se, že naše školky jsou nejlepší na světě… Po pravdě řečeno ve svém okolí neznám maminku, která by neusilovala o to, aby její dítě bylo ve školce. Prý je to „úleva“, slyším z úst mnohých. A když náhodou jejich dítě nevezmou, protože jsou na mateřské a přednost dostaly děti pracujících matek, bývají zklamané.

Ty nechceš dát Markétku do školky? Udiveně na mě zírá známá, jako bych byla divná. „Každý dává děti do školky, bude se jí tam líbit,“ říká jiná. A ještě několik dalších lidí mě přesvědčuje, že budu mít méně práce, a proto že budu spokojená. Na chvíli jsem propadla dojmu, že své dítě o něco ochudím, když ho nepřihlásím do tohoto kolektivního zařízení. Že nebude umět tolik básniček a říkanek, že nebude mít tolik kamarádů… Jenomže pak slyším vyprávět jednu zaměstnankyni mateřské školy, jaké srdceryvné scény se vždy začátkem září odehrávají za dveřmi školek, jak děti pláčou, dělají scény, nechtějí mámu pustit. Některé maminky prostě utečou, jiné nemají to srdce, jiné pláčou také. Prý je to „normální“, děti si zvyknou. Nemohu je posuzovat, asi ty maminky mají důvod, potřebují vydělávat, ale já osobně, pokud se mohu rozhodovat sama za sebe, bych malé dítě nenechala někde, kde nechce být. Mám ho ráda a chci si ho užít, dokud to jde.

Životní změna

Je jasné, že nástup do mateřské školy je obrovská změna a ne vždy tuto změnu zvládne malé dítě bez obtíží. Doposud bylo zvyklé, že je maminka čtyřiadvacet hodin denně po ruce, že má její plnou pozornost, nemusí se o ni dělit – maximálně tak s jedním, dvěma sourozenci. Ve školce je najednou třeba pětadvacet dětí, učitelka nemůže vyhovět všem najednou. Dítě se najednou může cítit ztracené, odstrčené, nebo naopak bude velmi silně prosazovat sebe na úkor ostatních. Maminka mu pochopitelně může chybět. Nehledě na to, že ve školce je najednou pevný řád, pravidelný režim a pravidla, na která dítě nemusí být úplně připravené. Psychologové varují, že předčasné umístění do kolektivního zařízení může malého človíčka negativně ovlivnit třeba i na celý život. Co je však to „předčasné“? Dobrá i špatná zpráva pro mnohé maminky je, že je to velmi individuální. Zatímco jedno dítě může být na školku připravené ve třech nebo čtyřech letech, jiné se složitě adaptuje i v pěti. Prokázané však je, že do tří let je dítě velmi fixované na matku a prostředí domova, kde se cítí nejlépe. Dítě do jednoho roku věku podle odborníků trpí dokonce i při několikahodinovém odloučení od matky. I na to by měly maminky myslet.

Z pohledu matky i dítěte

Dětská psycholožka Hana Imlaufová říká, že vidí hned dva důvody, proč nedat tří nebo čtyřleté dítě do školky. Jednak je to z pohledu dítěte potřeba navázání pevného a jistého vztahu s matkou, základní hodnoty položené rodinou, nemocnost malých dětí v kolektivním zařízení… Na druhé straně je to dobré z pohledu matky: „První tři roky života jsou nejnáročnější, když to začíná být ‚pohoda‘ a s dítětem by se dalo prožívat obrovské množství nádherných zážitků, matka dítě odkládá do kolektivního zařízení, nastupuje do práce, je uštvaná, unavená.“ To potvrzuje i řada maminek: „Když z našeho nadměrně plačícího miminka a ubrečeného a vzdorujícího batolete vyrostla tříletá holčička, milující šaty, sponečky, panenky a růžovou barvu, najednou bylo všechno jinak. Občas jsem i překvapená, kam se ta stará Rozárka poděla, a že si dcera najednou umí i hezky hrát,“ usmívá se maminka dvou malých dětí. Přiznává, že dřív o školce uvažovala, protože byla opravdu hodně unavená z toho neustálého hlídání a okřikování, ale teď toho ráda využije, že je na mateřské a dceru si doma nechá. „Je teď taková roztomilá a velká a baví mě si s ní povídat, prostě si to užíváme, tak proč jít do školky, že? Jednou týdně navštěvujeme na dopoledne miniškolku a jednou týdně chodíme cvičit, a to podle mě úplně stačí,“ uzavírá maminka.

Hana Imlaufová se také domnívá, že pokud je maminka doma na mateřské, není důvod odložit starší dítě: „Nejsem proti tomu, aby dítě v tomto věku docházelo na nějaký kroužek či aktivitu, kde bude bez matky, ale kolektivní zařízení nevidím jako nutné. Navíc počty dětí v mateřských školách teď často navyšují i na dvacet osm ve třídě. Dovedete si představit, jaký je tam hluk, i když si děti jen ‚hezky‘ hrají?“

Důvodem, proč někteří rodiče dávají děti do školky, však může být podle psycholožky Imlaufové i to, že nenesou příliš ochotně plnou zodpovědnost za vlastní děti a občas „delegují“ výchovné pravomoci na různé instituce. Takovou institucí může být i mateřská škola.

Evropská špička

Abychom ale na školku jen nenadávali. Podle odborníků jsou české školky opravdu na evropské špičce, máme kvalifikované pedagogy, kteří to s dětmi umí, děti je mají rády. Na rozdíl od řady evropských zemí máme ten „luxus“, že máme placenou rodičovskou až do tří nebo čtyř let věku dítěte. Například v Británii trvá mateřská 39 týdnů, rodičovská jen 13 týdnů, v Belgii si po patnáctitýdenní mateřské doma s dítětem pobydete už jen tři měsíce, v Dánsku činí mateřská spolu s rodičovskou necelý rok (údaje jsou podle MPSV, 2008).

Rozhodně do toho nechci ostatním maminkám mluvit, ani jim zakazovat školku. Koneckonců i proslulý psycholog Zdeněk Matějček ve své knize Co, kdy a jak ve výchově dětí (Portál, 2000) píše, že zatímco jesle by si děti nevymyslely, školku už ano. Jen bych si přála, aby se na mě ostatní nedívali skrz prsty jen proto, že své dítě do školky nedám, když to dělají „všichni“. Psychologové se shodují, že tím dítě nijak strádat nebude, ani ho to nepoznamená, zato když do školky půjde v nevhodný okamžik, utrpět tím může. Když přece jen nejste přesvědčeni, nebo si nevíte rady, zkuste navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde odborníci posoudí, zda je vaše dítě na školku zralé a jestli bude schopné se adaptovat na tamní podmínky. Hana Imlaufová říká na závěr: „Vždy je třeba mít na paměti, že všechna školská zařízení, byť jsou sebelepší, by měla ve výchově dětí stát až na druhém místě za rodiči.

Steve Biddulph v knize Tajemství výchovy šťastných dětí (Portál, 1999) uvádí několik důvodů, proč se nemusíme stydět zůstat s malými dětmi doma. Píše tam mj.: „Proč by se někdo jiný měl těšit z mých dětí, a já se měla dřít, abych to zaplatila? Proč by si někdo jiný měl užívat té nádherné náklonnosti, kterou mé děti projevují? Chci to pro sebe. Úzkostlivě dbám na jejich bezpečnost, na to, aby s nimi nikdo nezacházel špatně a na to, jakému vlivu medií jsou vystaveny. Díky tomu, že jsem stále s nimi, to nemusím nechat náhodě – vím, že jsou v pořádku. Mám radost z toho, co dělám, z dobrých vztahů, které spolu máme, z toho, že si mohu dělat věci svým vlastním tempem a že si mohu vybrat, jak strávím čas. Mám ráda společenská setkání s ostatními rodiči. Líbí se mi, jak jednotlivá roční období ovlivňují to, co děláme, a jak se díky svým dětem cítím mladá. A jsem ráda, že jsem pro ně (aspoň pro tuto chvíli) středem jejich světa.“