Neboj se, broučku….

Období separační úzkosti u některých dětí takřka nezaznamenáte, u jiných zase propukne velkou silou. Co se skrývá za tímto poměrně vědecky znějícím názvem?

Nejde o nic jiného, než o období okolo osmého až devátého měsíce věku, ve kterém si děti náhle uvědomí, že patří především ke své mamince a tatínkovi a ani za nic nechtějí dovolit, aby jim tyto jejich nejbližší osoby zmizely z očí. Přinášíme čtyři tipy, jak náročným obdobím projít bez zbytečných stresů.

Jak je to s dětským strachem
Vaše děťátko je jako sluníčko, vyzařuje s něj samo ztělesněné štěstí, radost, je přátelské a usměvavé. Najednou je však z něj někdo úplně jiný – ukňouraný a bázlivý uzlík neštěstí, zejména, když máma a táta zmizí z dohledu. Kolem osmi měsíců a z týdne na týden najednou nesnese přítomnost cizích osob. Nejraději by se stále jen nechal chovat jedním z rodičů. Dokonce i na babičku a dědu se mračí.
Můžeme vás uklidnit, jde o běžnou vývojovou fázi, odborně nazývanou právě pojmem separační úzkost. Ta se projevuje jako bytostný strach z odloučení od nejbližších. U různých dětí může mít různou podobu. U některých si této úzkosti téměř ani nevšimneme, jiné doslova vyvádějí. Úzkost dávají najevo pláčem a jiným viditelným rozrušením, a to ve chvíli, kdy jsou odděleny od „své“ pečující osoby nebo se ocitnou v neznámém prostředí.
I když má úzkost někdy dramatičtější podobu, nejde většinou o nic mimořádného a označuje to jen zdravý vývoj: Dítě se zkrátka naučilo dělat rozdíl mezi „svými“ osobami, a těmi ostatními, což je mimo jiné pro ně bezpečné. Bude dělat rámus, pokud by ho někdo cizí chtěl odvést.

Jen netlačit na pilu
Na dítě, které právě prochází obdobím separační úzkosti, je třeba brát ohledy. Pokud například odmítá jít k prarodičům, je třeba mu to citlivě vysvětlit. Je v pořádku, pokud maminka s plačícím dítětem o krok ustoupí a dítě do ničeho nenutí. Pokud prarodiče na chvíli zmírní svoji snahu vzít milovaného vnuka rychle do náručí, pomůže mu to. Dítě totiž nyní skutečně potřebuje čas. Když se na něj babička a děda budou nejprve chvilku jen usmívat, možná za chvíli sám projeví chuť k nim jít. Také mohou zkusit nabídnout mu hračku nebo jinak nenásilně upoutat jeho zájem. Pokud se to nedaří, žádné tlaky. Trpělivost se v tomto případě vyplatí. A často je tomu dokonce tak, že když dítětem odmítané osoby ustoupí a stáhnou se, dítě o ně o to spíše projeví zájem nebo se na ně aspoň bude dívat, aniž by jejich přítomností bylo rozrušeno.
Buďme si zároveň vědomi toho, že nyní rozhodně není doba na novou babysitterku nebo na vyzkoušení pobytu v dětském koutku bez přítomnosti maminky.

Úkol rodičů: pozitivní zpětná vazba
Reakce rodičů je velmi důležitá. Svým chováním mohou dítěti značně pomoci tuto složitou vývojovou fázi překonat, ale také mu ji mohou zkomplikovat.
Výzkumy potvrzují, že batolata inteligentních matek mají se separační úzkostí obvykle menší problém než děti z prostředí sociálně nějak problematického.

Možné fáze separační úzkosti

● Fáze protestu
Ve chvíli, kdy se matka vzdálí, dítě pláče, křičí, brání se, jiné dospělé razantně odmítá apod. Tato obranná fáze může trvat několik dnů až týdnů. Pozor, ne všechny děti dávají svůj protest najevo pláčem a křikem, některé jsou introvertní a uzavřené do sebe a nedají najevo známky protestu. Mohou však trpět uvnitř a prožívat „ztrátu“ matky velmi intenzivně.
● Fáze zoufalství
Dítě opakovaně pláče nebo plakat naopak přestává, to když ztrácí naději v návrat matky. Je pak apatické, odmítá jíst a pít, a pokud již bylo například částečně či úplně bez plen nebo již přestalo používat dudlík, je možný tzv. regres, návrat na nižší vývojový stupeň, kdy se dítě např. k dudlíku opět vrací. Tato obranná fáze může trvat několik hodin, dnů i týdnů. Zejména nyní je třeba dítě šetřit a vše udělat pro jeho zklidnění a adaptaci.
● Fáze odpoutání neboli nalezení nového objektu

Jde vlastně o „uzdravující“ fázi, kdy dítě již po matce, resp. nejbližší osobě netouží natolik, aby odmítalo kontakt jiných osob, naopak si k nim vytváří kladný vztah. Násilné odpoutání od matky, resp. rodičů v čase separační úzkosti například z důvodu i krátkodobé cesty může způsobit velké potíže včetně přechodných, ale také někdy i trvalejších psychických poruch (noční můry, pomočování, koktání či zadrhávání, kousání nehtů apod.).