Není mé dítě až příliš osamělé? A jak mu mohu pomoci?

Máte obavy, že má vaše dítě málo kamarádů? Přijde vám, že moc nevyhledává sociální kontakt? Trpí pocity osamění? Nebo má rádo svůj klid, protože je takovým typem osobnosti? Jak to ovšem rozpoznat? A mohu své dítě nějak podpořit? Zamýšlí se psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí.

Je špatné být sám? Sám se sebou? Rozhodně ne. Pro někoho navíc může být tato představa téměř nemyslitelná, jak moc vyžaduje lidský kontakt. Nicméně pojďme se zaměřit na situaci, kdy máme pocit, že je naše dítě sociálně izolované, že se moc nezapojuje do kolektivu. Co to znamená?
„Je důležité odlišovat pocit osamělosti od sociální izolace. Mnohem horší než izolace je totiž pro člověka to, jak moc se cítí osamělý,“ poznamenává psycholožka Šárka Miková a doplňuje: „Paradoxně můžeme mít pocit osamělosti i ve skupině lidí, a to tehdy, cítíme-li se v ní nepřijímaní a nepochopení. Nejedná se tedy o osamělost v kontextu, že jsme někde sami, ale o pocity osamělosti ve skupině lidí, což může být velkým stresorem.“
Navíc některé děti mají typ osobnosti, který potřebuje hlubší vztahy, smysl a autenticitu. Chtějí, aby vztah byl opravdový. Pokud ve škole jsou jen povrchní kontakty, mohou se cítit osaměle, i když mají ‚kamarády‘.

Stěžejní je pochopit typ dítěte a přijímat ho
Každý z nás je jiný. Rodíme se totiž s jistým nastavením mozku, jsme určitým typem osobnosti, což je ústřední linkou typologie osobnosti nazvané Teorie typů, jejíž autorkou je právě psycholožka Šárka Miková. „Lidé přicházejí na svět
s určitým typem, který má své potřeby. Pokud prostředí, tedy rodina, škola, přátelé, nebere v potaz toto vrozené nastavení mozku a s ním spojené určité potřeby a jejich uspokojování, vzniká pocit, že ‚nezapadám‘, což může vést k osamělosti.“
Ideální tedy je, pokud dítě v rodině může být samo sebou. To znamená, že rodiče chápou jeho typ osobnosti a nesnaží
se ho vychovat „k obrazu svému“. Dítě má prostor pro vyjádření svých emocí a je v nich přijímáno.
„Dobrým základem taky je, jestliže rodiče nebo pedagogové chápou, že dítě nemusí mít stejné sociální potřeby jako oni sami. Například to, co vypadá jako zdrženlivost nebo nechuť být mezi lidmi, může být zkrátka typové, ne patologické.
A nutit takové dítě, aby třeba otevřeně sdílelo své prožitky ve škole v komunitním kruhu, může být pro něj mnohem víc frustrující než to, že má jen jednoho kamaráda.“

Některé typy se otvírají až v dospívání
Pro některé typy osobnosti (dle Teorie typů) je tedy sdílení emocí a aktivní navazování sociálních kontaktů velkým vystupováním z jejich komfortní zóny, a to většinou až do puberty. Vnějšímu světu se přirozeně otevírají až během dospívání, kdy více rozvíjejí své sociální a komunikační dovednosti, pomocí nichž mohou uspět jak mezi svými vrstevníky, tak později v životě. Je ovšem třeba přímého kontaktu, ne komunikace jen přes digitální technologie, kdy nejsou vidět mimika a gesta.

Jak pomoci dítěti, aby se necítilo osaměle?
Za klíčové považuje psycholožka Šárka Miková nejprve rozpoznat typ osobnosti dítěte. Z toho se pak odvodí, jak moc sociální interakce potřebuje, co to pro něj znamená, jaký typ kontaktu mu přináší potěšení, co ho stresuje. „Pokud rodič chápe, že jeho dítě může být introvertnější typ, který potřebuje méně, ale hlubokých kontaktů, bude to přístup citlivější a účinnější. Pokud je vaše dítě kromě introverta ještě navíc typ s potřebou racionality a logiky, nucení do sociálních kontaktů ho spíš odradí.“

Jak pomoci dětem nejen s větší socializací?
Co tedy dělat? Autorka knihy Milovat nestačí doporučuje rodičům pár konkrétních tipů, jak své dítě podpořit.
• Uklidněte ho, že jsme různí – někdo má spíš jednoho, dva opravdové kamarády než velkou skupinu. A to neznamená, že s ním něco není v pořádku.
• Podpořte ho v zájmech a koníčcích – tyto aktivity mohou poskytnout smysl a prostor, v němž se dítě může realizovat
a setkat se s lidmi, kteří jedou na stejné vlně. Tam může být aktivní, protože dělá něco, co ho baví.
• Nabízejte mu příležitosti, ale nenuťte ho, aby už své ‚potíže‘ překonalo. Začněte v malé skupině a netlačte na dítě, aby samo druhé oslovovalo. Můžete být ovšem prostředníkem prvního kontaktu.
• Buďte oporou. Naslouchejte a dívejte se, co dítě potřebuje. Poskytněte mu bezpečí, že s vámi může sdílet obavy
a jakékoliv pocity. Že není sám v tom, že je osamělý, a že je v pořádku, když se necítí silný.
• Zkuste pracovat na jeho sebehodnotě. Pomáhejte dítěti vidět jeho silné stránky. Ujistěte ho, že jeho typ osobnosti
(dle Teorie typů) má své kvality, že není „špatné“ a že není chybou, že třeba jinak dává přednost klidu nebo hlubším rozhovorům.

„Když přijmeme skutečnost, že naše dítě se pravděpodobně narodilo s jiným nastavením mozku, než je to naše, můžeme předejít tomu, aby se cítilo nepochopené. A tím se výrazně sníží jeho pocit osamělosti,“ dodává psycholožka Šárka Miková.