Máte dojem, že je to někdy vysloveně boj o přežití? Házení písku, natahování se o hračky a cirkus na konec, když dítě usoudí, že se v žádném případě ještě nejde domů? Nabízený „survival training“ určitě nebude pro vás nic složitého…
Když nechce půjčit svoje hračky
Samozřejmě, že by bylo pěkné, kdyby váš malý stavitel půjčil někomu jednu ze svých formiček. Ale pokud nechce, nemusí. O tom by mělo koneckonců rozhodnout vaše dítě samo. Je jasné, že čím lepší hračka, o to větší potenciál pro hádku představuje. V tomto směru své dítě vůbec nemusíte ochraňovat, svoje majetnické nároky může klidně sdělovat samo. Jako maminka nebo tatínek jste na řadě teprve tehdy, pokud ani po pěti minutách nezavládne mezi dětmi klid. Potom už můžete sehrát roli soudce a urovnat spor.
Když je na houpačce fronta
Pak vysvětlete svému dítěti pravidla vládnoucí na hřišti, a ta zní takto: Postavit se do fronty, zeptat se, počkat, až bude člověk na řadě. Pokud už se dítě umí dobře vyjadřovat samo, je nejlepší, pokud se samo zeptá, jestli se smí pohoupat. A také je důležité, když své dítě právě rozhoupáváte, abyste ho připravila na to, že po dalších dvaceti zhoupnutích bude muset houpačku uvolnit dalšímu dítěti.
Když jiné dítě hází písek a rodiče proti tomu nic nedělají
Pískem se házet nesmí. Smí to dělat dvouleté dítě? Ani dvouleté. Totéž platí pro strkání nebo bití. Proto jako rodič smíte a musíte samozřejmě zasáhnout. Nejlepší bude, když nejprve oslovíte rodiče házejícího dítěte. A pokud ti nereagují, tak byste se neměli tomuto střetu vyhýbat – nakonec i vaše dítě se prostřednictvím této situace učí, že házet pískem je jednoduše nepřijatelné.
Když ostatní vyloučili dítě ze hry
Záleží na tom, jaký typ osobnosti vaše dítě je. Některé děti umíněně zůstávají tak dlouho sedět a vnucují se, dokud jim účast není povolena. Jiné děti to nechávají být a raději odejdou. Potud je to v pořádku. Ale co když dojde k hádce? Potom se v klidu nadechněte a pak vydechněte a vyčkejte několik minut. A to i v tom případě, že vám to přijde možná zatěžko. Děti si konflikt pravděpodobně nakonec samy vyřeší. Pokud ne, můžete zasáhnout. Není příliš dobrý nápad pokusit se své dítě na silu integrovat. Pokud si ostatní bezpodmínečně chtějí hrát sami, je nutné to akceptovat. Najděte si raději s vaším dítětem jinou zábavu, anebo dokonce jiné pískoviště.
Když chceme jít domů, ale naše hračky ještě mají jiní
Můžete hlídat, jak chcete a třeba i hračky popsat, sotva přijdete na hřiště a už jich polovina mizí, kdo ví kde. Pokud jste zmizelé kusy zahlédli, poproste vaše dítě, aby je doneslo zpět. „Nový majitel“ je nechce předat? Potom by mělo vaše dítě o ně důrazně požádat. Pokud ani to nepomůže, pak je lepší absolvovat cestu oklikou – přes rodiče druhého dítěte. Rozhodně je to lepší než lopatičku vytrhnout z ruky cizího dítěte.
Když nechce jít ještě domů
Malé děti ještě nepochopí sáhodlouhé vysvětlování ve smyslu, že „v půl šesté musíme být doma, protože přijde babička, která zítra nemůže a my musíme probrat to a to…“ Nejlépe uděláte, když klidně a věcně bez dlouhého vysvětlování řeknete: „Teď posbíráme hračky, abychom tady nic nezapomněli, pak se ještě třikrát sklouzneš po skluzavce a půjdeme domů.“ Je to jasně daná hranice a určité pravidlo této chvíle. Můžete z toho udělat i rituál, podobně jako před spaním, s určitým sledem událostí. Když si na to dítě zvykne, nebude takový problém ho dostat z hřiště a nakonec se vždy domluvíte.
.jpg)
