Raději šlapat než se vozit

Pro malé děti je pohyb elementární zkušeností. Když jsou rodiče nablízku, měli by batolatům dopřát maximum samostatnosti. I když může dojít k drobným nehodám, malý šrám na kolínku nemůže pokazit dlouhodobou radost z hlubokého zážitku samostatnosti.

Vezmeme si tyhle růžové s kožíškem, říká Anežčina maminka a ukazuje na roztomilé miniaturní kozačky z jemné kůže a s praktickým zipem na boku. Dvouletá Anežka celá září, hned se do botiček sama obouvá a chtěla by rovnou vyběhnout dveřmi na chodník. Vlastně by procházce nic nebránilo – je sice zimní den, ale slunce prosvítá mezi mraky a jen docela lehce poletují sněhové vločky. Vlastně ideální počasí!
Jenže maminka spěchá. Už Anežku posazuje na sportovní kočárek a přes protest dítěte upevňuje kšíry. Odvádí pozornost holčičky sušenkou a za chvilku spolu uhánějí mezi dalšími výlohami nákupní ulice.
Podobné scény se bohužel dějí až příliš často. Vidíme je na pěších zónách, v obchodních domech i na příměstských trzích. Děti, které by dávno mohly běhat po svých, sedí v kočárcích a dívají se znuděně okolo.
Je to paradox. Jejich rodiče utrácejí drahé peníze za luxusní sportovní kočárky (třeba i takové, které se dají zavěsit za kolo) a vymýšlejí způsoby, jak batole zabavit, aby se při sezení nevzpouzelo. Malý člověk má přitom k nespokojenosti zřejmý důvod – už ví, že má nohy, a chce je používat…
Situace je o to vážnější, oč starší dítě v kočárku sedí. Bližší pohled někdy prozradí, že jde někdy třeba o výše tříleté děti!

Lenost začíná v kočárku
Pediatři i učitelé diagnostikují u dětí stále více motorických poruch. Lze se domnívat, že některé z nich mají svůj původ právě v nedostatku pohybu v raném věku. Ten současným dětem až zoufale chybí – copak mají možnost dosyta běhat, šplhat, skákat, balancovat na prolézačce nebo běhat po patách či po špičkách?
Všechny tyto dovednosti dnešní děti ovládnou daleko později než předchozí generace, a týká se to i dětí vesnických. Zní to neuvěřitelně, ale podobná zpoždění mají dnešní děti např. i s ovládnutím vidličky při jídle, vyběhnutím do schodů i dalšími „potenciálně nebezpečnými“ situacemi. Podle současných průzkumů trpí až každé druhé dítě v mateřské škole nějakou formou fyzické nešikovnosti a také nedostatkem vytrvalosti. A téměř každé třetí bojuje s nadváhou.

Popruhy v kočáru nebrání jen rozvoji pohybových schopností
Podle poznatků vývojové psychologie chůze a běhání mají daleko větší dosah, než jen zdárný tělesný vývoj. Jde současně o důležitý zdroj poznávání okolního světa. U malých dětí jde totiž poznávání vnějšího světa ruku v ruce s tělesnými pocity, vnímáním vlastního těla a konkrétními smyslovými vjemy. Proto je tak důležitý pohyb, běhání, balancování apod. To jsou vlastně také prostředky k tomu, aby dítě mělo zážitek samostatnosti. (zdroj: Friedrich Thiemann, vývojový psycholog, Kolín n/Rýnem, SRN)
Jinými slovy: Dítě, které nezdravě dlouho jezdí v kočárku a nemá možnost samostatného pohybu, nabírá na zpoždění i v oblasti sebedůvěry, zodpovědnosti a vůbec osobnostního vývoje. Všechny tyto schopnosti se vyvíjejí po malých, ale nesmírně důležitých krůčcích, které si dítě musí doslova samo „odšlapat“.
Kdo stále jen sedí a jede, ten život vnímá jako film. Kdo ale – třeba cestou na nákup – může po svých pochodovat vedle maminky, ten něco zažije. Není nic krásnějšího než se pohybovat vedle rodičů, odbíhat od nich a zase se vracet, plést se jim pod nohy a třeba občas taky zakopnout a muset se zase zvednout (když je nejhůř, velký člověk pomůže).
Zhruba ve druhém roce věku děti mění své chování, objevují možnost, jak si vydobýt začínající samostatnost a jak se poprvé vůči svým dospělým trochu vymezit. Učí se přitom, jak vnímat samy sebe. (zdroj: švýcarský pediatr Remo Largo)
Rozhodně nikdo netvrdí, že kočárek nemůže být (občas) praktický. Někdy dokonce nepostradatelný – to když má člověk dvě nebo více dětí. Nebo když se třeba musí přenášet něco těžkého. Když se vyráží na příliš dlouhou cestu. A když se spěchá.
Bez kočárku jde totiž všechno pomaleji. Musí se více plánovat. I nejběžnější pochůzka třeba na poštu nebo pro chleba se může pěkně protáhnout. Riziko číhá také v dětské únavě – batole najednou nemůže dál a dospělému nezbývá, než je nést, což se při nějakém tom kilometru pěkně vymstí a člověk dojde domů pěkně umořený. Ale přiznejme, že obvykle má dítě energie dost a když mu odmala nebráníme, naučí se brzy zvládat i úctyhodné vzdálenosti.
A není divu. Je toho tolik co pozorovat. Svět je přece úžasně zajímavý. Každý kamínek i klacík lákají k bližšímu zkoumání, a co teprve kaštan nebo list!
Ostatně, dětští lékaři se shodují na tom, že větší batolata při pravidelném „tréninku“ brzy vydrží chodit i tři hodiny denně – za předpokladu, že je respektováno jejich tempo a že mají možnost přestávek.

Život v přítomnosti
Dítě nikdy nespěchá, hodiny pro ně tikají v jiném tempu. Pomalost je blahodárná, dovolí smyslům vychutnat nové zkušenosti a řádně je uložit v mozku.
S tím souvisí i způsob, jakým děti pozorují. Neunikne jim žádný detail. Sousedka má nové štěně, pošťák dnes nemá pláštěnku a támhle natřeli ten ošklivý plot… Dobrodružství číhá na každém kroku, stačí k němu třeba jen papírové krabice narovnané na velkou hromadu, jezdící schody v obchodním domě (ještě, že se človíček mámy může držet za ruku), a co teprve kaluž!
Nechte se strhnout tímto způsobem pozorování – pozorujte přírodu, odklápějte kameny, hledejte housenky a žížaly, stavte domečky pro hmyz, pozorujte veverky. Předpoklad je plné soustředění. A možná, že po příchodu domů místo únavy budete cítit naopak příliv energie.