Čekáte druhé dítě. To je velká událost. Vaše prvorozené dostane posilu, situace se hodně změní. Takže: příchod druhého dítěte bude určitě důležitým předělem vašeho rodičovského života!
Jak to vnímají rodiče
Co nás vlastně čeká, když se rozhodneme přivést na svět druhé dítě? Odpověď lze shrnout jedním slovem: více. Více špinavého prádla a více fotografií v domácím počítači. Také více radosti a rodinného štěstí. Ale také více starostí a případné nerozhodnosti. Přinejmenším než si na novou situaci zvykneme…
„Vlastně jsme si dlouho nebyli jistí, zda druhé dítě vůbec chceme. Pak ale převážil pocit odpovědnosti vůči prvorozené dceři. Nechtěli jsme, aby byla jedináček. Během těhotenství jsem ovšem bojovala s pochybnostmi, zda budu mít i druhé dítě tak ráda, zda je možné tolik milovat i dalšího potomka,“ vzpomíná Helena, matka tříleté Andrey a osmitýdenního Jonáše. Také Daniela prožívala druhé těhotenství jako sice krásné, ale zároveň trochu nejisté období: „Hlavně šlo o to, že jsem měla rizikové těhotenství, tak jsem se musela šetřit. Přitom všem jsem prvorozeného Leoše nechtěla v ničem ošidit. Rovněž mne mrzelo, že nemám moc prostoru zabývat se tím, co se děje v mé děloze – prostě jsem se dceři Ivance v prenatálním období zdaleka tolik nevěnovala jako kdysi jejímu bratrovi, a bylo mi to líto.“
O to důležitější je si podobné pocity přiznat a vědomě si je zpracovat. Například najít si čas na sebe a soustředit se jen na druhé dítě a prožívání samotného těhotenství. Někdy může být nápomocná hodina těhotenské jógy týdně, jindy se najde příležitost během dopoledne, když je starší dítě ve školce. I druhé dítě zkrátka potřebuje čas, kdy se maminka věnuje jen a jen jemu. Ale také sobě – i na to je třeba myslet, s ohledem na náročnou budoucnost, v níž matka rovněž bude potřebovat pravidelně dobíjet baterky.
Daniela dodává: „Pro Leoše a pro mne byly měsíce dalšího těhotenství důležité také z toho důvodu, že jsme měli možnost se jeden od druhého trochu odpoutat. Vyzkoušeli jsme si například první noci odloučení, které Leoš netrávil doma, ale u prarodičů. Oba dva jsme se museli naučit takové odloučení ustát.“
Kdy je ten správný čas druhému dítěti o příchodu sourozence říci?
Obecná zásada zní: čím je první dítě mladší, tím později. To je i názor vývojových psychologů. Podle ní až do konce druhého roku děti ještě neumí myslet v časových souvislostech. Stačí, když je zasvětíme ve chvíli, kdy už začíná být patrné mámino bříško. Jinak se také může stát, že čekání na sourozence bude příliš dlouhé a úmorné.
A nepomůže ani označení měsíce porodu. S „říjnem“ nebo jiným měsícem si ještě pořádně neporadí ani tří nebo čtyřleté dítě. To spíše pomůže věta „Musíme počkat, až opadá listí z kaštanů.“
Ačkoliv některé děti se na sourozence spontánně těší a sdílejí radost rodičů, jiné jsou zdrženlivé a nadšení v určitých situacích od nich nemůžeme čekat vůbec: „Když jsme např. čekali na prohlídkách u lékaře nebo u ultrazvuku, Leoš se strašně nudil,“ vybavuje si Daniela.
Maminka Adéla k tomu říká: „Naší Lauře byl teprve rok, když jsem podruhé otěhotněla. Přesto jsem zkusila udělat vše pro to, aby příchod bratříčka nějak pozitivně prožívala. Spolu, dá-li se to tak říci, jsme například chystaly změny v dětském pokojíku. Také jsem jí dávala krém a ona mi po koupeli natírala břicho. Stal se z toho takový milý rituál pro celou dobu těhotenství.“
Čím více se porod blíží, tím více se bříško stává nepřehlédnutelnějším a také často překáží. Rodiče však udělají dobře, když i na tuto situaci budou pohlížet pozitivně. Když zjistíte, že už vám nedělá dobře zvedat starší dítě na průlezku, prostě ho nechte, ať si zkusí vylézt samo. Myslete na důležitost jeho samostatnosti, kterou pak tolik oceníte po příchodu druhého. Jinak si ale zdravé těhotné ženy nemusejí dělat starost, že by jim zvednutí např. patnáctikilového staršího dítěte mohlo ublížit, když ho třeba zanesou do postele. A zároveň nic nebrání tomu, aby někdejší tuto roli maminky převzal tatínek.
Když přijde ta velká chvíle a dítě číslo dva je konečně na světě, zažívají rodiče obvykle příliv neopakovatelné radosti, zvláště když vidí nové sourozence, jak se vzájemně seznamují.
A někdejší pochybnosti? „Musela jsem se usmát sama nad sebou, když jsem si vzpomněla, jak mi dělalo starosti, zda budu schopna obě své děti stejně milovat,“ přiznává Helena s tím, že její cit pro mladšího syna sílí s každým novým dnem.
Jak to vnímá starší dítě
Příchod mladšího sourozence staví mnohé dosavadní jistoty toho staršího doslova vzhůru nohama. V tom jsou odborníci zajedno. Mnozí ovšem poněkud zlehčují vážnost situace tvrzením, že starší dítě tohle všechno nakonec zvládne a s příchodem mladšího nemá žádný zásadní problém, takže rodiče prý mohou být v klidu.
Jiní odborníci však upozorňují, že to není tak docela pravda a zmiňují tzv. syndrom sesazení z trůnu, který údajně nejobtížněji prožívají prvorozené děti ve věku od dvou do sedmi let nebo tzv. benjamínci, tedy děti, které si delší dobu užívali pozici nejmladšího dítěte v rodině, a poté se přece jen ještě narodil další sourozenec. Nakolik je tento syndrom hrozbou? Z trůnu lze ale sesadit jenom toho, kdo na něm skutečně sedí. Pokud prvorozené dítě vychováváme tak, že se mu nedostává přehnané pozornosti a nevyroste v pocitu, že je samo středem světa, zažíváme spíše situaci, že ho příchod sourozence vnitřně neohrozí, ale naopak obohatí. To potvrzuje i fakt, že děti dříve či později uzavřou „sourozeneckou koalici“ a v rodinném systému začne platit „tady jsme my malí“ a „tam jsou ti velcí“.
Příchod sourozence je normální rodinná záležitost, ač zároveň i tzv. přechodová událost. To znamená, že sice obnáší potenciální vývojovou krizi, ale na tu je třeba nahlížet pozitivně, spíše jako na výzvu, která všem zúčastněným dovolí povznést rodinný život na vyšší úroveň. To, že starší dítě příchod sourozence nakonec zvládne, je pro něj velkým obohacením i duševní posilou.
Někteří odborníci dokonce vyslovují domněnku, že situace, kdy starší dítě na příchod mladšího reaguje tzv. regresí (například chce být znovu kojeno nebo se dožaduje dudlíku), není nutně jen znakem podvědomého odmítání nové situace, ale i důkaz pro fascinaci novým miminkem a tím, jak dává najevo své potřeby. Navíc tato fáze přizpůsobování obvykle odezní tak rychle, jak přišla, zvláště pokud se rodičům podaří nevyvíjet na starší dítě zbytečný nátlak a nedávat najevo, že potřeby miminka jsou důležitější než potřeby prvorozeného. To platí i pro situace, kdy rodiče po starším dítěti chtějí víc, než je schopno unést. Například příliš časté hlídání miminka starším sourozencem není vhodné.
Pro blaho staršího dítěte je důležité, aby aspoň něco v nové situaci zůstalo postaru, jako před příchodem miminka. Nápomocné mohou být denní rituály, na které bylo starší dítě až dosud zvyklé – např. beze změny by mělo zůstat večerní vypravování pohádky před usnutím, vyzvedávání ze školky po obědě apod. To, co se naopak může změnit, je více času, který starší dítě začne spontánně trávit s otcem – je báječné, pokud oba tu a tam spolu jedou na výlet, zajdou si zaplavat apod. Navíc se to dá okomentovat slovy: „Tohle je zábava pro velké, miminko musí zatím zůstat doma.“ Tím se staršímu dostává pocitu jistě důležitosti, který posiluje empatii vůči mladšímu sourozenci.
A co je důležité v chování rodičů?
Především „průběžná periferní pozornost“. Jde o strategii, která pomáhá zvládnout změny, jež příchod nového člena rodiny obvykle doprovázejí. Jde o to, že se rodiče nadále věnují svým běžným povinnostem a nepřehánějí to s pozorností vůči miminku, resp. mají oči i uši bdělé pro případné potřeby obou dětí. Starší dítě by nemělo mít pocit, že je tu jaksi navíc. Obvykle rádo pomáhá s drobnou péčí – ochotně vyhoví, když má donést plenku nebo může miminku namasírovat nožičky. A jak se vypořádat s kojením? Starší dítě by nemělo být „posíláno za dveře“, a projeví-li zájem, proč mu nedat trochu mateřského mléka ochutnat?
Je též na místě přiznat, že zcela bez sourozenecké žárlivosti to možná nepůjde. Důležitým pravidlem proto je vést staršího citlivě k pocitu, že mladší potřebuje ochranu, a zároveň nenechávat obě děti bez dozoru o samotě.
„Naše Andrea se příchodu bratříčka nemohla dočkat, a když se pak narodil, přece jen ji rozhodilo, že už není v centru naší pozornosti, jako tomu bylo dříve. Stalo se, že v nestřežené chvíli Jonáška štípla nebo kousla,“ vzpomíná maminka Helena.
Jindy se žárlivost staršího dítěte projeví později nebo se přenese na jednoho z rodičů, často na matku: „Krátce po Ivančině narození došlo k tomu, že Leoš začal neústupně trvat na tom, že ho budu přebalovat nebo večer ukládat ke spánku pouze já, tatínkovi to nechtěl dovolit,“ vybavuje si maminka Daniela.
Podobné situace tříbí soužití v nově větší rodině. Postupně dochází k tomu, že se její členové učí přizpůsobovat se vzájemně svým potřebám a vycházet si vstříc. V ideálním případě starší dítě dříve či později pochopí: „Už sice nemám rodiče jenom pro sebe, ale zato mám svého spojence, se kterým si mohu hrát.“
„Ivanka si nakonec Leoše získala tím, že se na něj vždy zeširoka smála, když se přiblížil k její postýlce,“ usmívá se Daniela.
„Zjistili jsme, že Andrea Jonášovi dává najevo svou nepřízeň pouze v situacích, kdy sama zažívá nějaký deficit pozornosti. Třeba když se sešlo příbuzenstvo a všichni se jen rozplývali nad postýlkou, a Ivany si nikdo ani nevšiml. Jinak má brášku, zdá se, upřímně ráda a často mu například nosí hračky,“ říká Helena.
Adéla k tomu dodává: „U nás je to momentálně tak, že naše děti (tříletá Laura a devítiměsíční Šimon) začaly spát v pokojíku. A stačí, aby Šimon v noci jen zavrněl, a Laura mne přibíhá vzbudit, abych šla bratříčka zkontrolovat. Ano, je to náročné, ale přesto mi to nevadí, spíš naopak. Dodává mi to poct, že i Laura vnímá důležitost pocitu rodinné sounáležitosti.“
