Jsem těhotná, ale on také…

No ano, tak nějak to bude. Zpočátku můj nastávající a nastávající tatínek v jedné osobě byl jako nepopsaná tabule. V podstatě mě až udivovalo, jak je klidný. Během deseti měsíců se z něj ale stal špičkový odborník
na tvarování břicha, hormonální výkyvy, podpůrné punčochy proti křečovým žílám a také na všechny druhy chůviček na trhu. Zde je protokol jeho proměny:

První měsíc
Zatímco já stojím s pozitivním těhotenským testem v koupelně v cizím městě u jedné kamarádky, on kupuje právě několik set kilometrů daleko vinyl pro svého přítele. „Haló, haló – vyšlo to, jsem těhotná!“ Hulákám do sluchátka. V dálce pípá pokladna ve specializované prodejně. Slyším jakýsi šum nakupujících, Petr nic neříká, mobil šelestí, Petr stále nic neříká. „Hej, jsem těhotná, raduj se laskavě!“ „Ano, to je hezké, skvělé!“ říká on. Mlčí. A potom říká: „Nevzpomínáš si náhodou, kterou skupinu má nejraději…?“

Druhý měsíc
Už tři týdny vím, že jsem těhotná. Petr to ví také. Když mě po mé návštěvě kamarádky vyzvedl na letišti, žužlal chvíli mé ucho, políbil mne stydlivě na ústa a potom krátce, velmi krátce pohladil mé břicho. „Tam uvnitř že to je?“ „Jinde by to bylo nepraktické,“ smála jsem se. Potom jsme na příští dva týdny změnili téma a dělali, jako by se nic nedělo. Ale jasně, že se něco děje! Budeme mít dítě! Založíme rodinu! Smísili jsme naše geny, stvořili jsme překotně se rozmnožující skupinku buněk a budeme ji poměrně přesně za devět měsíců držet jako křičící uzlík ve své náruči. Všechno bude tak jinak, že
v této chvíli vůbec nejsme schopni domyslet, až jak jinak. Večer Petr sedí ve své pracovně a hraje na kytaru. Já sedím
v obývačce a poslouchám ho, zatímco dělám, jako bych si četla knížku. Potom usnu. Ještě později se on vplíží ke mně
do postele. Obejme mne zezadu a pevně drží rukou mé břicho. Dělám, jako bych si vůbec ničeho nevšimla.

Třetí měsíc
Během mé první návštěvy u gynekoložky to vypadá tak, že mluví jen Petr. Není k zastavení, až je mi to skoro nepříjemné. To dělá vždycky, když je nervózní. Zatímco si svlékám kalhotky a šplhám na křeslo, vypráví o své partě baketbalistů. Když gynekoložka natahuje kondom přes ultrazvukový vyšetřovací přístroj a natírá ho gelem, Petr žvaní o bestsellerech na vánočním trhu. A zatímco ve mně přístroj začíná pátrat a paní doktorka soustřeďuje svůj pohled, na černobílý monitor, Petr říká: „…a pak jsem se rozhodl, že si zase jednou vyrazím na výlet na kole…“ „Psst,“ říká paní doktorka. „Tady to je.“ Petr oněmí. Díváme se. Žasneme. To, co tam je, je malá, nepatrná bytost, malé ručičky, malé bříško, které se právě trošku pohybuje. Uprostřed jemně tluče srdce. Spíš je to chvění motýlích křídel, nežli opravdové pumpování. Spíš dibdibdib nežli bumbumbum. Petr mlčí, poprvé vidí své dítě a šklebí se. A pak ten divný, možná trochu nablblý úsměv trvá od této chvíle po celou cestu domů. Koutky jeho úst celý den vůbec neklesnou, neřekne ale téměř ani slovo. Teprve později, pozdě večer přichází komentář: „Ty, já jsem si koupil dneska odpoledne nějaké knížky a časopisy. Měli bychom teď začít s masáží bříška těhotenským olejem a měli bychom trochu pravidelněji spát,“ vysvětluje mi. Potom mi vyhrne vrchní díl pyžama a odborně pozoruje moje břicho. „Já si myslím, že už je něco vidět,“ říká. „Myslím, že se jedná o špičaté břicho, pravděpodobně to tedy bude chlapeček. Přičemž tyto teorie jsou samozřejmě velmi sporné,“ říká. Zase se šklebí a pokládá ruku na moje břicho, které je nejspíše ještě trošku nafouklé po tom melounu, který jsem snědla odpoledne, ale na kterém těhotenství v podstatě stále není vidět.

Čtvrtý měsíc
Já krémuji břicho ráno, Petr večer. Já nosím dítě pod srdcem, Petr nosí nákupy. Já spím dlouho, on také. Chodím do zaměstnání, Petr také. Odepírám si sushi, místo toho peče Petr pizzu. Vymýšlím každý den asi deset jmen, jak by se naše dítko mohlo jmenovat a on to nestále shazuje ze stolu. Vymyslel zatím jenom jedno. Chodím každý měsíc na kontrolu, Petr s kamarády každý týden na pivo. Já spím stále v posteli, Petr s pivními výpary, rýmou nebo po konzumaci česneku na gauči v obývacím pokoji. Já jsem těhotná a šťastná jako blecha. On pomalu také. Tedy alespoň si to myslím.

Pátý měsíc
Včera jsem zase dostala to, co Petr nazval hormonální bouří. S tím ale nemohu úplně souhlasit. Protože ta která bouře má své opodstatnění. Podle mě mé náhlé výlevy nespokojenosti např. nad pohozenými špinavými kapesníky na konferenčním stolku, záchvaty, když zase jednou zapomene odnést zapáchající odpadky do popelnice, i když mi to ráno slíbil, nejsou způsobeny těhotenstvím. Středně až vysoce dramatické scény, když na sekundu přesně nedorazí k večeři, do kina nebo na večerní partičku scrabble patří také do tohoto výčtu. Děje se totiž následující: Křičím a dupu nohama. Petr se pokouší mne uklidnit. Je milý. Ale to je opravdu jenom laciný trik. Záchvat mne neopouští. On zůstává nadále milý a klidný. Nechci se vzdát a hulákám dál. On to trpí. Usmívá se, uklidňuje, chce vše urovnat. Ještě jeden záchvat. A jsem silnější. Náhle to ale vzdá, sám se začne vztekat, zařve, nazve mě nevypočitatelnou hysterkou a uraženě odpochoduje. Následuje pět minut oboustranného trucování. Pak vyměknu a jsem najednou přítulná. Potřebuji lásku a něhu. Pokouším se jeho špatnou náladu napravit a slyším se, jak říkám: „Miláčku, to jsou ty hormony…“ A když se nade mnou po několika minutách, co si sypu popel na hlavu, smiluje a vezme do náruče, trochu se stydím, zda jsem to fakt nepřehnala.

Šestý měsíc
Trochu lituji, že naše dítě bude chlapeček. Měla jsem vždy takový pocit, že moje první dítě bude holčička. Holčičku by Petr určitě miloval a rozmazloval. Jelikož to bude syn, už teď vím, že jeho prvořadým cílem bude naučit ho dobře hrát basketbal. Jeho úmysl se s každým kopnutím tohoto tvorečka do mé břišní stěny jen prohlubuje. Petr je někdy schopný celou hodinu ležet s hlavou v mém klíně a čekat, až se břicho pohne. Přitom podivuhodně promlouvá: „Ahoj, synku! Já jsem tvůj tatínek! Moc se těším, až budeš tady venku! Trénuj a boxuj tam uvnitř pořádně! Život tady venku je totiž těžký. Ale budeme na tebe dávat pozor. Haló, synku, tady mluví tvůj tatínek!“ Petr stále drmolí takovéto nesmysly na moji břišní stěnu a mě připadá těžké se koncentrovat na knížku, kterou čtu asi půl metru nad břichem. „Nešlo by to trochu tišeji?“ ptám se. On ale pokračuje. „Tvoje matka dělá problémy. Ale neboj, zklidní se, jakmile ji budu žužlat ouško, uplatím ji pusinkami a piškoty s nutelou!“ Musím se smát. Břicho se mi zvedá a dítě kope. Petr pak vyčerpaný usíná s nosem na mém už podivně zdeformovaném pupíku.

Sedmý měsíc
Téměř vůbec nespíme spolu. Zdá se, že u jiných párů je to jinak. U nás je to takhle. Já mám teoreticky samozřejmě chuť, ale chuť jaksi nestačí k realizaci. Moje břicho mně brzdí a já zůstávám v sobotu ráno raději ležet na zádech jako tlustý brouk, místo abych se donutila provádět sice potěšení přinášející, ale přeci jen akrobatické kousky. Horší je, že i když já sama na sex nemám příliš velkou chuť, považuji za nestydaté, že se Petrovi vede stejně. Řeknu třeba: „Ráda bych se teď s tebou milovala.“ Petr na to: „No jo, já taky.“ A potom si oba čteme dál svou knihu. Od té doby, co se Petr někde dočetl o zákonitosti, že hladina testosteronu muže během těhotenství jeho ženy klesá, aby nepřišel v pokušení ji podvádět a pečoval o ni, si očividně nedělá žádné starosti s naším ochromeným sexuálním životem. V zásadě si je taky nedělám. Ale někdy vlastně… Ale on pořád říká, že se mu moje břicho moc líbí a je atraktivní. Chci mu věřit. Ale nechme to. Možná že jde jen o to, že momentálně jsou pro nás důležité úplně jiné věci. A nakonec i s tím sexem to může takto na nějaký čas zůstat.

Osmý měsíc
Jakou důležitou oporou v mém všedním dni Petr vlastně je, si uvědomuji při oblékání punčoch. Zatímco všechny ostatní věci jsem schopna jak takž zvládnout i bez něj, navlečení punčoch je ten okamžik, kdy se bez něj absolutně neobejdu. Náš ranní rituál vypadá takto: Vzbudím se, osprchuji, dám si své těhotenské vitaminové tablety a se sklenicí se potácím zpátky do ložnice. Posunem Petra na jeho polovinu postele ho vzbudím, lehnu si vedle něj jako líný brouk s nohama ve vzduchu. „Petře, do toho!“ volám. On se s napůl otevřenýma očima vztyčí. Podám mu punčochy. Intuitivně beze slova přezkoumá směr a polohu pat a za doprovodu hlasitého zívání začne natahovat punčochu. Potřebujeme dva až tři pokusy, než se punčocha dostane přes špičky mých nohou a pak už ji jen vyškubnu nahoru. To samé opakujeme s druhou nohou. Nakonec se Petr vyčerpaně svalí na postel. Zašeptám mu do ucha „Pěkný den, můj hrdino,“ políbím ho a mizím.

Devátý měsíc
Petr je jaksi nervóznější. Bojí se, že pokud se budu nadále takto rozšiřovat, nevejdu se na naši toaletu ve staré zástavbě, protože dveře, které se otevírají směrem dovnitř, je možno otevřít jen do šíře 50 cm, křídlo dveří pak naráží do vestavěného umyvadla. Kromě toho ztrácí smysl pro realitu. Posledně jsem ho slyšela, jak mluví se svým kamarádem: „Franto, vypadá skvěle, kromě břicha nikde nepřibrala, všechno je naprosto při starém! Vypadá moc pěkně!“ Láska je opravdu slepá…

Desátý měsíc
Zabalená taška s věcmi do nemocnice stojí v předsíni. Tam parkuje i kočárek. Připraven je i přebalovací pult. Petr jezdí
do práce na kole. V kapse kalhot nosí cedulku s nejdůležitějšími tipy z těhotenského kurzu a telefonní čísla do porodnice jsou nalepena na všech dveřích našeho bytu. Ráno do mé pupeční jamky šeptá: „A co takhle dneska?“ Večer přidává: „Tady venku je to super, čekáme na tebe!“ My, tedy Petr a já, spolu komunikujeme teď trochu méně. Nějak nejsem schopna se na něj koncentrovat. Moje veškerá pozornost patří bříšku. Nejsem na Petra teď nijak zvlášť milá, ale ani nijak protivná. Nedávno mi to tak trochu vyčetl. Pokusila jsem mu celou věc vysvětlit. Prioritou je teď něco jiného a on by měl teď trpělivě stát v pozadí. „Jasně, já vím, a takhle to teď bude osmnáct let!“ povzdechl si smutně. „Ale ne, kdepak, jen několik dní ještě,“ pokusila jsem se ho utěšit. Jistá si ale nejsem. Spíš zvědavá. A ohromně se těším na to, až za několik dní bude děťátko tady a Petr se na změně priorit bude moci také aktivně podílet.