Ticho, prosím!?

V dnešní době chtějí rodiče svým dětem co nejdřív všechno vysvětlit. Vývojoví psychologové a další odborníci na výchovu i výzkum mozku se však shodují, že to není vždy ku prospěchu. Uvádíme několik argumentů, proč příliš mnoho slov může spíše kontraproduktivní, a proč pohledy a doteky mohou být mnohem výmluvnější.

Děti v období od narození do dvou let

My dospělí jsme podivní. Mluvíme a mluvíme. V různých diskusních pořadech, na konferencích, na rodičovských schůzkách. A ještě navrch si myslíme, jak jsou naše slova důležitá. To je ale velký omyl. Známý rodinný terapeut Paul Watzlawick ve své teorii komunikace řekl, že naše sdělení je vnímáno z 60 % podle mimiky a gest, z 33 % podle tónu hlasu a jen z pouhých 7 % podle obsahu sdělení.
Když mluvíme k miminku, je nám to asi více méně jasné. I proto, že tady hraje význam slov ještě menší roli než oněch 7 %. Proto instinktivně volíme vhodné komunikační prostředky: držíme miminko asi 30 cm od naší tváře, což je vzdálenost, ze které nás bezpečně pozná. Mluvíme vyšším, pomalejším hlasem, opakujeme jednoduchá slova.
Většina dospělých zachází s kojenci a malými dětmi stejným způsobem, používá takřka identický tón hlasu, výraz obličeje, výška hlasu. Vše absolutně ladí. Miminko se přitom naučí: máma a táta mě berou vážně, odpovídají na mé potřeby, chápou mé pocity. Když pláču, dívají se na mě starostlivě a vezmou mě do náruče, když dělám hlouposti, smějí se se mnou, když mámu při kojení kousnu svými prvními zoubky, řekne jasné NE! Nebo mi seberou věci, které do mých rukou nepatří a jsou nebezpečné.
Pokud jsou rodiče jednoznační, pomáhá to i malému človíčkovi být jednoznačným: „Nemám rád špenát.“ „Chci k babičce na klín!“ – tohle umějí miminka vyjádřit beze slov.
Ale pak přijde ke slovu řeč. Je to skvělá věc pro ještě lepší porozumění. Ale může tomu být i naopak. To, že řeč může být i zdrojem nedorozumění vyjádřil Antoine de Saint-Exupery ve své, dnes už klasické knížce, Malý princ. Německý výchovný poradce a autor několika publikací (vydalo nakladatelství Portál) dokonce říká, že „dnešní rodiče říkají dítěti příliš mnoho nesmyslů.“
Důvody k takovému chování jsou zcela pochopitelné. A nejsou nesprávné. Chceme, aby se naše děti zapojovaly, vyznáváme demokracii oproti přílišné autoritativnosti, chceme jim objasnit, jak to v okolním světě chodí, chceme podporovat rozvoj jejich řečových schopností. Ale bohužel přitom je často přetěžujeme.
Když při procházce spatří rok a půl staré dítě krávu, neočekává od nás přednášku o přežvýkavcích, stačí říct jednoduše: „Ano, to je kravička.“ A když se pokouší u babičky vylézt na konferenční stolek, naše NE nesmí zaznít jemným, klidným hlasem. Jak říká Rogge: „Dvojsmyslné poselství malé dítě zmate.“
Formulujte své výroky stručně, jednoznačně, hodně opakujte. Jedno až dvouleté děti ještě nemají smysl pro gramatiku a nerozlišují slova od vět. Slova pro ně jsou spojena s jednáním. To znamená, že význam slov se k nim dostává prostřednictvím vizuálního vnímání ukazování („Ano, to je kravička.“) a akce (například při oblékání: „Tak a teď ti obuji botičky.“)
Jak to tedy dělat? Méně vysvětlovat, použít více rituálů. Právě v období druhého roku rodiče ušetří spoustu času i nervů sobě i dětem, když jednoduše půjdou příkladem. Namísto dlouhého vysvětlování, proč je důležitá hygiena, si s dětmi prostě stoupněte společně ráno a večer do koupelny a všichni najednou si vyčistěte zuby. Jednak děti rády napodobují, co dělají dospělí, jednak jsou pro děti opakující se rituály a pravidla důležité. Dávají jim pocit bezpečí a usnadňují jim orientaci: Máma s tátou vědí, jak svět funguje, co je pro mě dobré, jsou dost silní, aby mohli rozhodovat, mohou mě ochránit.

A jak to jde i beze slov:

Hojivé doteky
Tělesná blízkost podporuje prokrvení, uvolní svalstvo, podněcuje látkovou výměnu, trávení a imunitní systém. Zejména v citově vypjatých situacích jsou ruce výmluvnější než slova. Jemně masírovat záda, posadit si miminko na klín a pohoupat je – to pomůže rozkolísané dětské dušice zase najít rovnováhu. Jemné hlazení paže od ramene směrem dolů uklidňuje, opačným směrem dítě hlaďte, když je chcete probrat. U starších dětí uznalé poplácání po rameni zpravidla vyjádří uznání lépe než mnohoslovná chvála.

Výmluvné pohledy
I na filmovém plátně nám herci mnohdy lépe sdělí své pocity mimikou než slovy. U dětí je tomu stejně. Už od batolecího věku hledají pohled mámy nebo táty, když při svém putování narazí na něco nového. Pohledem je můžeme povzbudit nebo naopak varovat před dalším postupem. „Jasně, jen si tu knížku prohlédni!“ „Ne, ten mobil není hračka!“
I v pozdějším věku jsou pohledy při komunikaci s dítětem účinné. Prosby nebo zákazy jsou pro ně důraznější, když se jim přitom díváme do očí. Ale naopak, když dítě káráme, nevyžadujme od něj přímý oční kontakt. Ten, především u citlivých dětí, může hodně ponižovat.

Usměrňující gesta
Malé děti při mluvení často divoce gestikulují rukama. Gesta a předměty jsou pro ně nerozlučně spjata. Ručičky vzhůru a toužebný pohled znamenají: „Pochovej mě!“ Takováto gesta používají rodiče instinktivně, zejména dokud dítě ještě moc nemluví. Například: „Podívej, to je tvoje tričko.“ Nebo: „Pojď ke mně!“ A to je dobře, protože propojení gest a předmětů se slovy pomáhá dítěti učit se mluvit. Naopak skepticky se odborníci staví ke kurzům tzv. „dětského znakování“. Uměle vytvořené znaky podle nich komunikaci s dítětem spíše komplikují.