„To nic není…“

Malé děti – malé bolístky. Jakkoliv si to říkáme, není to tak. Když mají děti trápení, musejí být brány vážně. Vysvětlíme proč.

Proslulá věta „To přece nic není!“ útěchu malým dětem neposkytne. Navzdory tomu ji docela často slyšíme, když jsou maminky s dětmi venku. Prostě se to nedá přeslechnout, stáváme se nedobrovolnými svědky těch nejrůznějších situací. Člověk ale nemůže nadávat malému pětiletému chlapci do slabocha, když pláče nad odřeným kolenem. Jasně, to zranění není v žádném případě případ pro pohotovost. Ale to leknutí! Ten krvavý škrábanec! Je jasné, že když je někomu pět let, tak se jednoduše rozpláče.
Co se děje s maminkami? Možná toho mají nad hlavu – doma, v kanceláři a podobně, anebo že by byly zastánkyněmi názoru, že indiáni neznají bolest, a přidělují chlapcům zastaralou roli „muži-musí-něco-vydržet“? Přitom asi nemyslí na to, že krev na koleni musí být brána vážně. Už i proto, že někdy je to poprvé, pro dítě neznámé, stejně tak, jako každé jiné dětské trápení či bolístka.
My rodiče to často myslíme dobře. Dobře míněno ale ještě není dobře učiněno. To je starý známý rodičovský problém. Říkáme například „To přece není nic hrozného“, když dítě není pozváno na narozeninovou oslavu kamaráda ze školky. Že to nic není? Terezka, Anetka, Martin a Lukáš dostanou dort, zmrzlinový pohár a navrch ještě narozeninovou návštěvu ZOO a člověk musí zůstat doma. A to prý nic není? To je strašné! Je to příšerné. To musí přece vědět i ostatní! – myslí si dítě a cítí se ve svém žalu velice osamělé.
Nedorozumění spočívá především v tom, že rodiče chtějí slovy ubrat z tíhy a důležitosti dětského trápení. Nechtějí, aby to jejich milované dítě tak bolelo, a popravdě utěšují trochu i sebe sama. To ale nefunguje.
Nezapomenutelná je rodinná historka jedné známé rodiny s mořským ježkem. Sedmiletý syn na šlápl na chorvatské pláži na to protivné bodlinaté zvíře. Bolelo to, polekalo ho to, a protože byl, řekněme, temperamentním dítětem, své trápení také obrovsky prožíval. Dokonce tři maminky a tři tatínkové spřátelených rodin domlouvaly malému pacientovi, že zítra už to bude dobré, je to jen malá bodlinka, to patří k pláži… Čím více uklidňujících průpovídek dospělé napadalo, tím bylo hysteričtěji dítě. Úspěch měla teprve pětiletá sestřička, která klukovi ovázala nohu růžovým ručníkem a upřímně sdílela jeho bolest se slovy: „To je ale pitomý mořský ježek, to určitě hodně bolí, nechtěla bych na něj stoupnout.“
Jak je vidět, děti spolehlivě uklidní jednoduché věci. Nejprve je nejdůležitější tělesný kontakt. Pohladit, vzít dítě do náruče, pochovat – to, co potřebují miminka, udělá dobře i starším dětem. Velmi rozčilené děti se ale proti něžnostem někdy brání a vůbec nechtějí být vzaty do náruče. Ruku na rameni ale většinou snesou a tajemným způsobem se klid(!) rodičovské ruky přenese i na ně.
Dobrou zkušenost má mnoho maminek a tatínků s utěšovacími rituály. Malé šrámy, boule a přiskřípnuté prsty pofoukat, krvavé šrámy také pofoukat, umýt a dezinfikovat (dnes to již neštípe), zalepit hezkou náplastí. Tím je to obvykle vyléčeno.
Dejte si ale pozor i na opačný pól, na přehnanou účast. Děti chtějí upřímnou, ale ne přehnanou účast a věřte tomu, že mají vyvinutý smysl pro věrohodnost. Chtějí samy zhodnotit, do jaké míry je situace závažná. Cyklista, který ihned sám vstane, poté co ho odstrkovadlo vyhodilo ze sedla, nepotřebuje žádné zanícené projevy útěchy. Jsou mu dokonce nepříjemné, protože ostatní návštěvníky hřiště upozorní na jeho trapný malér. Jiné dítě bude v téže situaci možná reagovat velikým úlekem, bude brát bolest mnohem vážněji a bude soucit potřebovat.
„To určitě bolelo, ale to zas bude dobré.“ To je krátké konstatování a zhodnocení situace. Bere dětské trápení vážně a současně dává naději. Na soupisu utěšujících vět tedy stojí na předním místě. Důležité také je neutěšovat s předstihem. „Injekce jenom trochu ďobne“ – tohle dobře míněné uklidnění před očkováním přivede nezkušené malé pacienty na myšlenku, že by taková injekce mohla být nebezpečná věc. Nemluvě o tom, že nakonec ta injekce skutečně bolí, a dost.
I v životě dítěte existují trápení, která nepřejdou po pěti minutách. Sádra na ruce bude odstraněna teprve po třech týdnech. Maminka je čtyři dny na služební cestě. Pacient a ostatní smutnící by pak měli vědět, kdy zase bude všechno v pořádku. Seznam, na kterém budou škrtány dny, kdy je maminka pryč, metr, který se každý den zkrátí o jeden den se sádrou – to jsou dobré prostředky, které děti naučí i první zákon optimistů: po špatných dnech budou následovat dobré.
Plačící potomstvo není nic, z čeho se rodiče radují. Pláč drásá nervy. Je snazší ho vydržet, když člověk myslí na to, že je také určitou formou psychohygieny, sloužící k ventilování nedobrých vjemů a zkušeností. Každý terapeut, který léčí například depresi, ví, že se v jeho pacientech často skrývají nepochopené děti, jejichž pocity a bolístky dospělí mnohokrát nebrali na vědomí. Pokud někdo musí třikrát za noc vstávat, protože náplast s Medvídkem Pú na miniaturním škrábanci tříletého caparta nedrží, si to pravděpodobně nedokáže představit, ale jednou to dítěti bude skutečně chybět. Nejpozději tehdy, až se z přítulného dítěte stane na slovo skoupý puberťák, který na otázku, jak se má, bude odpovídat jen: „Ujde to.“ Nebo ještě jinak – drzým: „To ti může být přece jedno!“.