V zemi úsměvů

Malé děti jsou v ní rozhodně více doma než my dospělí. Usmějí se totiž přes den až čtyřistakrát, zatímco dospělí jen asi patnáctkrát. Jak úsměv u dětí vlastně vzniká?

000207

Na začátku je „hra andělíčků“: REFLEXNÍ ÚSMĚV

Patří to k nejkrásnější odměně po porodu – pozorovat miminko, jak spí. Na jeho tváři totiž tu a tam doslova zahraje lehký rychlý úsměv. Lidová mluva mu přezdívá „hra andělíčků“, která snad svědčí o tom, že dítě je ještě ve spojení s neznámým světem, ze kterého k nám přišlo? Z vědeckého pohledu nejde ještě o úsměv v pravém slova smyslu, nýbrž o automatickou mimickou reakci, o kontrakci svalů. Proto se také hovoří o úsměvu reflexním. Dílčí studie z oblasti výzkumů emocí nicméně potvrdily, že ve fázi REM spánku miminek (kdy se nevědomý andělský úsměv nejvíce vyskytuje) jsou aktivovány stejné svaly, jako později u skutečného vědomého úsměvu. Mimochodem, když mají rodiče štěstí, přinášejí si záznamy andělského úsměvu už na snímcích z těhotenského ultrazvuku.

Pro dvě oči naproti:  ZÁŘIVÝ NESPECIFICKÝ ÚSMĚV

Ano, je doslova zářivý a děťátko při něm zpravidla ještě mhouří oči. Poprvé se tento úsměv dostavuje asi v šestém až osmém týdnu života, tedy v době, kdy se již prodlužují fáze bdění. Pravdou je, že zpočátku patří úsměv komukoliv, kdo má oči. Dítě ještě nerozlišuje, zda jde o mámu, tátu, nebo vzdálenou tetu. V krajním případě je schopno dokonce věnovat úsměv i okatému medvídkovi. Vědci hovoří o všeobecném, nespecifickém úsměvu. Přesto platí, že už tady je důležité, že se dítě směje na někoho. Pro rodiče z toho vyplývá, že miminko v této fázi vývoje potřebuje, aby se na ně smáli, kdykoliv je to možné – při kojení, přebalování, hraní. Čím častěji dítě někdo úsměvem obdaří, tím častěji ho bude také vracet.

Tebe přece znám: SPECIFICKÝ ÚSMĚV

Vašemu dítěti je šest až osm měsíců a vidíte, jak povyrostlo a vyzrálo, také mentálně. Už umí dobře rozlišovat mezi osobami, které zná, a které nikoliv. A jeho úsměv patří pouze těm blízkým. I když, pravda, je to dáno i specifickou životní situací dítěte, pokud například chodí do jeslí, začne se brzy usmívat i na cizí vychovatelky. Je známo, že v domorodých kulturách Afriky nebo Asie se příbuzenstvo nerozlišuje tak přísně jako u nás a dítě vychovává „celá vesnice“. Děti v našem kulturním okruhu procházejí ale okolo osmého měsíce fází tzv. separační úzkosti, kdy vyžadují blízkost výhradně svých nejbližších osob, a jiné – byť na ně před tím reagovaly přátelsky, jako třeba na prarodiče – dočasně odmítají.

To je vzrušující: SMÍCH JAKO VENTIL

Co myslíte, co je nejvyšší projev důvěry vašeho miminka k vám? Přece když vám s úsměvem dovolí, abyste ho provedli nějakou nebezpečnou situací. Když může hopsat vysoko do výšky jako rytíř na kolenou mámy nebo když ho táta hází do vzduchu, ale včas ho vždy zase chytí. To je přitom smíchu. Dítě se jím často až zalyká. A chvílemi to už už vypadá i na pláč, ten se ale zase rozptýlí, když nebezpečí pomine a dítě šťastně skončí v blízké náruči. Je to tak, smích a pláč mají nejmenší děti pohromadě. Obě reakce vznikají z rychle po sobě jdoucích dechových zadržení, která doprovázejí vzrušující situace. Jakmile pominou, dítě se šťastně uvolní v bezpečném objetí mámy nebo táty.

Už to brzy přijde: SMÍCH SPOLU S NAPJATÝM OČEKÁVÁNÍM

Na první pohled se nezdá, že by hry jako Vařila myšička kašičku mohly být předzvěstí nějakého velkého vzrušení. A přesto – skrývají v sobě velký potenciál. Lechtání (když poslední malá myška hledá komůrku, kde se napapá, a běží po dětské ručičce do podpaží) je, čistě tělesně viděno, spíše potenciálně nepříjemnou záležitostí. Vtip je v očekávání, které si s tím dítě spojuje. Pokud  lechtání dovolí, projevuje tím lechtajícímu rodiči důvěru a sympatii, které se při podobných hrách ještě posilují. Vyzkoumali to američtí vědci, kteří tím také vysvětlují, proč jsou podobné „lechtací“ hry u malých dětí v tak silné oblibě. Na konci prvního roku života umí už batole spojit důvěrné zacházení a slovy s konkrétními následky. Když maminka teprve lechtá dlaň a myška vaří kašičku, dítě už ví – za chvíli přijde lechtání a běh nejmenší myšky do komůrky v podpaží. Předzvěstí této události je šťastný dětský smích plný očekávání…

 

Smích posiluje vzájemnou vazbu

Podle vývojové psycholožky a rodinné terapeutky Doris Heueck-Maussové z Mnichova je smích vrozenou i vypěstovanou záležitostí. 

Pozorovalo se to například u dětí od narození slepých. Andělský reflexní úsměv projevují stejně jako zdravé děti. Ale v následujících měsících se vidoucí děti už smějí podstatně víc. Protože možnost vidět lidský obličej a především možnost napodobovat usmívající se ústa, jsou pro vývoj smíchu rozhodující. Dokonce i jen umělá usmívající se atrapa vede miminka k tomu, že se na ni smějí, ale pravda je, že jen krátce. Jen s jinou lidskou bytostí rozvíjí dítě skrze smích skutečnou komunikaci a vzájemnost.

Co se děje, když miminko nemá k dispozici náležitý protějšek, když třeba jeho maminka trpí depresí?

Pak vzniká reálné nebezpečí, že i dítě bude depresivní. Například rakouský psychoanalytik René Spitz provedl po druhé světové válce skutečně průkopnický experiment. Dětské sestry v poválečném nalezinci zacházely s dětmi korektně, ale bez úsměvu, resp. s rouškou přes ústa. Následek: Děti, o které tyto sestry pečovaly, se během několika týdnů zcela přestaly usmívat. Doktor Spitz svůj experiment pochopitelně okamžitě přerušil.

Pokud v tomto ohledu dítě prožije nějaká poškození, dá se to později ještě nějak napravit?

Ano a ne. Například matky s poporodní depresí si nemusejí dělat přehnané obavy, pokud se o dítě v čase, než deprese odezněla, stará např. tatínek nebo babička, kteří dítěti dopřejí dostatek legrace a úsměvu. Když se pak maminka uzdraví, může svou vazbu k dítěti – a ono k ní – zase dohnat. Pokud však dítě celé své rané dětství, tedy zhruba do třetího roku věku, tráví v prostředí bez vřelosti, úsměvů a přijetí, vzniká v něm základní nedůvěra. Smích je v této souvislosti důležitou součástí vzniku sebevědomí a jisté vztahové vazby. I z tohoto důvodu je nenahraditelný oční kontakt a úsměv, bezpodmínečné přijetí i zaopatřování dětského pláče.

Znamená to snad, že se na dítě máme usmívat za všech okolností? Dokonce i když nám veselo vůbec není?

Ne. Smích musí být autentický. Děti velmi dobře cítí, jak na tom ve skutečnosti rodiče psychicky jsou. Byly by jen zmatené. Čemu by pak měly věřit, smíchu, nebo pravým  pocitům? Podobná rozdvojená poselství jsou pro děti v negativním slova smyslu doslova fatální.