Za chvilku jsem u tebe, miláčku!

Umějí miminka čekat? Nikoliv!
Mohou se tomu naučit? Ano, ale teprve od určitého věku.

Když malý Matěj pláče, bývá z toho jeho maminka Katka nervózní. To je normální. Dětský pláč je sluchu dospělých velmi nepříjemný. Občas se ovšem Katka přistihne při tom, že začíná mít pochybnosti: Opravdu musí ten klučina tolik křičet? Nemůže prostě chvilku počkat, aby svou matku tak nehonil?

Novorozenci čekat neumějí
S matkami jako je Katka se dr. Jörn Borke ve své ordinaci setkává každý týden. Tento diplomovaný psycholog vede dětskou poradnu při Univerzitě v Osnabrücku. „Ve věku do půl roku dítěte je odpověď na otázku, zda dítě může nebo nemůže počkat, jasná,“ vysvětluje Borke: „Nemůže. Nepláče s rozmyslem. Nemá schopnost racionálního uvažování. Pláč je jeho hlavní formou komunikace a pokud se ozývá, znamená to jediné: Něco potřebuji. A na základě toho, co dnes o dětském vývoji víme, mohu říci jediné – je žádoucí, aby rodiče na tento pláč pokud možno vždy rychle a přiměřeně reagovali.“
Jenže co znamená rychle a přiměřeně? „Když dítě začne plakat, jdeme k němu. Nemusíme běžet, prostě reagujeme ve svém přirozeném tempu. Důležité je, aby k dítěti rodiče přistupovali uvolnění, nikoliv vystresovaní. Aby dítě mohlo cítit: Slyšeli jsme tě a jsme ti k dispozici, jak nejrychleji to jde.“

Postupné objevování trpělivosti
Teprve na konci prvního roku života prodělávají děti ve svém vývoji veliký skok. Postupně začínají chápat, že máma a táta existují, i když na ně dítě zrovna nevidí. A že je možno je přivolat, až když je toho opravdu zapotřebí.
„Tuhle souvislost potřebuje dítě nejprve pochopit. Až pak je možné začít ho učit chvilku počkat,“ vysvětluje dr. Borke s tím, že nejmenší dítě vnímá opomíjení rodičovské reakce na vlastní pláč doslova jako existenční ohrožení, zatímco starší už uspokojení své potřeby dokáže oddálit. „A je tím trpělivější, čím více si v čase své novorozenecké a miminkovské bezmocnosti ověřilo, že na mámu a tátu je spolehnutí. Že ač třeba nepřiběhnou okamžitě, určitě přijdou co nejdřív,“ uvádí psycholog.
Přesto odborník nedoporučuje, aby až asi do konce druhého roku věku rodiče malé dítě v trpělivosti nějak cíleně cvičili: „ V tomto věku děti pláčí, jen když opravdu něco potřebují. Pokud je to možné, snažme se zkoumat, co to je, a dítěti vyhovět.“

Co když rodiče pro přemíru povinností vždycky hned reagovat nezvládnou?
Pochopitelně, přicházejí situace, kdy nelze fungovat podle příruček. Třeba ve chvíli, kdy čerstvé miminko křičí v postýlce, ale maminka se právě věnuje dvouletému staršímu bráškovi na přebalovacím stolku.
„Pokud se občas stane, že miminko chvíli křičí bez odezvy, jistě ho to hned nepoškodí – pokud odezva zpravidla přichází včas,“ říká Borke a radí v takových chvílích navázat s dítětem kontakt aspoň na dálku a konejšivým hlasem se mu připomenout: „Počkej chvilku, miláčku, hned jsem u tebe!“
Borke pro to sice nemá vědecký důkaz, ale je přesvědčen, je děti cítí atmosféru, která je okolo nich. Vnímají především celkové nastavení rodičů: je vstřícné a láskyplné, nebo nervózní, chladné a zanedbávající?
Obecná ochota rodičů reagovat živě na potřeby miminka a být mu oporou ve chvílích, kdy pláč neumí zastavit, je velmi důležitá. Potvrzuje to i britská vědecká studie, jejíž výsledek je jednoznačný: „Kojenci s naplněnou potřebou lidského kontaktu pláčí daleko méně než ti, kterým rodiče příliš času a pozornosti nevěnují. Platí to zejména pro první týdny po narození,“ uvedl pro časopis New Scientist Ian St James-Roberts z Institutu pro výzkum výchovy při Londýnské univerzitě s tím, že způsob, jakým rodiče přistupují k dětskému pláči, ovlivňuje psychickou pohodu dítěte i v dospělosti.

Ne vždy lze pláč umlčet
A v mnoha případech to ani není vhodné. Miminka mohou mít k pláči a neklidu čistě psychický důvod, např. když se potřebují zbavit traumatu po těžkém porodu (nadměrným pláčem často trpívají předčasně narozené děti nebo děti po operativních porodech). Pláčem kojenci rovněž překonávají tzv. vývojovou frustraci, spojenou se zvládnutím některého z výrazných vývojových mezníků (např. růst zubů). A konečně často jen potřebují „požalovat“ na stres všedního dne (např. náročná lékařská prohlídka, hlučná návštěva apod.). V takových situacích jako rodiče vydržme. Chovejme. Buďme oporou. Na budoucí duševní prosperitě dítěte se nám to bohatě vrátí.

Jak překonat chvíle, kdy rodiče hned reagovat nemohou?
Ano, jsou takové chvíle – například když rodiče vykonávají nezbytnou osobní hygienu, potřebují se osprchovat. Nebo vykonávají činnost související s péčí o dítě, např. přípravují kaši pro starší batole. „Když to jde, vezmeme si dítě blíže k sobě, aby na nás aspoň vidělo, a můžeme s ním komunikovat slovně. Nahlas vysvětlujeme, co právě děláme,“ doporučuje dr. Borke. Dítě pochopitelně nerozumí tomu, co rodiče říkají, ale zpravidla se jejich přítomností uklidní.

Proč přání a potřeby nejsou to stejné
Aby se děti postupně naučily čekat, musí nejprve také pochopit, že věci se nedějí najednou, nýbrž postupně. A musí se učit zvládat frustraci, kterou čekání s sebou nese. To přichází po druhém roce věku: „Teprve pak děti postupně začínají chápat rozdíl mezi potřebou a přáním. Učí se rozlišovat mezi tím, co je opravdu nezbytné a tím, co jen samy chtějí. Konflikty, které z tohoto vyplývají, jsou z vývojového hlediska optimální příležitostí pro postupný trénink odolnosti“, připomíná dr. Borke.
Dítě postupně chápe, že je rozdíl mezi hladovým bříškem a touhou navštívit kamaráda. S batolaty si rozhodně o tom povídáme: „Filípka navštívíme až zítra, dnes už je pozdě…“
I sami rodiče si všímají, že to, jak děti přijímají nevyhovění vlastním přáním, souvisí s tím, jak jsou uspokojeny jejich základní potřeby. Hladové nebo unavené dítě je špatným žákem při nácviku odkládání jiných, méně důležitých potřeb.

O hodnotě čekání
Nejpozději o třetích narozeninách začíná v životě dítěte nová etapa. Nyní naopak velmi potřebuje, aby občas mohlo na něco čekat a aby si všímalo, že i lidé okolo něho mají své potřeby.
Známý psychologický pokus už před lety ukázal, že předškolní děti, které dokázaly asi dvacet minut počkat a nesnědly nabídnutou sladkost hned, aby si za čekání posléze vysloužily od lektora ještě jednu, ukázal, že tyhle děti to i v dospělosti dále dotáhly. Protože měly své konání více pod kontrolou.
Lze se domnívat, že tyto děti měly rodiče, kteří jim v období vzdoru dokázali citlivě zprostředkovat poznání, že schopnost odložit uspokojení, dokončit i činnost, která už mne nebaví nebo brát ohledy na skupinu, v níž žiju, se velmi vyplácí.
Doporučení na závěr proto zní: Snažte se reagovat podle věku svého dítěte. Novorozencům a malým miminkům vyhovte pokud možno hned. Batolata učte krok za krokem čekat. A po třetím roce věku, až budete s vaším miláčkem třeba svádět boj v samoobsluze o vajíčko s překvapením, neváhejte laskavě, ale důsledně trvat na svém: Vajíčko se kupovat prostě nebude. Není to zdravé pro zoubky a hlavně: Proč nevyužít příležitosti k procvičení frustrační tolerance, sebeovládání a královské vlastnosti, přinášející růže: trpělivosti?