Chcete být asertivní v partnerském vztahu?

Člověk by si mohl myslet, že být asertivní, znamená dosáhnout svého. Za každou cenu. Už to slovo „asertivita“ má pro mnohé jakýsi nepříjemný nádech. Ale není to tím, že tomu pojmu tak úplně nerozumíme? A dá se vůbec žít v partnerství bez asertivity?

„Mnoho lidí si myslí, že asertivní znamená sobecký. Přitom asertivita je vlastně umění sdělit, co si myslím a co mi vadí, aniž bych se prosazoval na úkor druhého,“ konstatuje psycholog Jan Čapek, který na téma asertivita v partnerství pořádá různé přednášky.
O neasertivním chování vypovídá například následující situace: V rodině prasklo záchodové prkénko. Trvalo to měsíce, kdy se žena domnívala, že muž to opraví. Musí si přece všimnout! Ale stále se nic nedělo. „Máme prasklé prkýnko, všiml sis?“ opakovaně ho upozorňovala. On vždycky kývl. Ale pořád se neměl k tomu, aby záchod opravil. V ženě se kupil vztek. Jednoho dne, když si bolestivě skřípla stehno, jí ruply nervy. Záchod zamkla a klíč schovala. Muž ráno spěchal na záchod, ale bylo zamčeno. Manželka na něj začala křičet, že jestli konečně nevymění to prkýnko, klíč mu nedá. On se na ni udiveně podíval: „Neřekla jsi, že ho mám vyměnit.“
Možná, že kdyby většina z nás dokázala asertivně říct, co potřebujeme a komunikovala „na rovinu“, nebylo by zdaleka tolik rozpadlých vztahů a rozvedených manželství. Někdy si myslíme, že se partner dovtípí, někdy se prostě bojíme „naplno“ říct, co potřebujeme. A doufáme, že muž vytuší… ale on nevytuší. Jan Čapek vysvětluje, že asertivní člověk dokáže jasně říct, o co mu jde, vyjadřuje se klidně, pohodově, uvolněně. Jakmile začneme jednat podrážděně, už je to agresivní přístup. My, ženy, si navíc neuvědomujeme, že jsme se pro muže nevyjádřily dostatečně srozumitelně. Když totiž žena řekne: „Všiml sis, že je rozbité prkýnko?“ chceme tím říct: „Oprav to prkýnko“. Muž v tom ovšem vidí jen otázku, na kterou odpoví ano (anebo ne, protože je možné, že si ani po měsících nevšiml).
Jan Čapek vysvětluje, že asertivní člověk je přiměřeně sebejistý. Neostýchá se říct svůj požadavek tak, jak je. Ale přitom přemýšlí, o co druhému jde a dokáže se do něj vcítit. Nejde mu o vítězství za každou cenu.
Potěšit maminku – ale naštvat manželku?
Milé ženy, jak byste asi reagovaly v situaci, kdyby manžel pochválil vaší tchýni štrúdl se slovy, že stejně nikdo neumí tak výtečný štrúdl jako ona? Chtěl tím udělat radost mamince. Ale nedošlo mu, že se tím mohl dotknout vás… A co uděláte? Můžete naštvaně odejít, říct mu, ať si ten štrúdl příště dělá sám, můžete se dokonce skálopevně rozhodnout, že už teda doma nikdy žádný štrúdl neupečete. Taky můžete po odchodu tchýně spustit lavinu nadávek, které na první pohled se štrúdlem nemají nic společného, můžete mu vytknout, že má mamku radši než vás, že vás úplně znemožnil. Ale také máte možnost po odchodu tchýně manželovi mezi čtyřma očima říct, že se vždycky tak snažíte, aby mu štrúdl chutnal, a že vás to ranilo. Připadala jste si ponížená… Jan Čapek konstatuje, že lidé velmi často nevyjadřují své pocity asertivně. Spíš se naštvou a přestanou s partnerem mluvit – anebo mu to agresivně vrátí.
Velmi často jsme to my, ženy, které viníme naše protějšky za naše špatné emoce. To on za to může, že jsem naštvaná. Kvůli němu jsem smutná. Nedokážeme si přiznat, že za své emoce odpovídáme každý sám, a že je má každý do určité míry ve svých rukách. Velmi často stačí, když jasně formulujeme, co nám vadí a jak jsme se cítili. Asertivita je podle Jana Čapka jakási zlatá střední cesta mezi agresivitou (až manipulací) a pasivitou. Pokud je člověk příliš pasivní (třeba proto, že jeho otec byl agresivní a autoritářský, a je prostě „zvyklý poslouchat“) – pravděpodobně bude méně odolný vůči agresivnímu chování jiných lidí a bude často žít v domnění, že „já jsem něco míň, a proto se musím podřídit.“ Psycholog zdůrazňuje, že je velmi důležité uvědomit si, že jsme si jako lidi všichni rovni. Bez ohledu na pohlaví, postavení, vzdělání, majetek, či způsob, jakým jsme byli vychováváni, nemůžeme nikdy říct, že někdo by byl lepší nebo horší. I proto nabízí pasivním jedincům asertivní lidská práva, která mj. říkají, že máme právo říkat NE a máme právo to nevysvětlovat, nezdůvodňovat a neospravedlňovat se (například když po nás kamarádka chce, abychom ji ve čtyři ráno odvezli na letiště, přestože si může zaplatit taxíka, ale nás chce jen využít). Máme právo posoudit, zda a nakolik jsme odpovědní za řešení problémů druhých lidí (není přece moje odpovědnost, když kamarádku na letiště neodvezu, zvlášť když vím, že se tam může dopravit sama, a nemusím za to mít pocity viny). Také máme právo přiznat, že děláme chyby a že se můžeme někdy rozhodovat špatně. Co je ale nejdůležitější – máme právo sami se rozhodovat, jestli budeme jednat asertivně nebo ne. Protože budeme-li pasivní, nebo naopak agresivní, radost a pohodu nám to stejně nepřinese. Pro ty, kteří nebyli zvyklí nikdy říkat, co by si přáli, to může být hodně těžké, ale dobrá zpráva je, že to není neuskutečnitelné. I asertivitě se můžeme naučit.