Vítěz, ten to má snadné. Může vyskakovat a vřískat radostí. Unést prohru je však umění, a klidně si přiznejme, nejen v dětském věku. Podíváme se na to z pohledu dítěte a rodičům nabídneme tipy, jak usměrnit vítěze i poraženého. Možná se vám to bude hodit právě na Den dětí či narozeninovou oslavu s kamarády vašeho dítěte…
Existuje snad někdo, kdo rád prohrává? Komu je jedno, že byl poněkolikáté krátce před cílem vyhozen z „Člověče, nezlob se!“, zatímco ostatní bez problémů dostali svoje figurky do cíle?
Pokud je to někomu šumafuk, tak tomu rozhodně není pět let! Tato věková kategorie, tedy děti školkového věku nesou prohru snad nejhůře. Vztekají se, zuří, křičí – na samotnou hru, na kostku i spoluhráče, smetou figurky z herní desky, anebo rozházejí karty.
Je to abnormální chování? Ne, není, je to skutečně v rámci normy. Děti totiž žijí svůj život tady a teď, právě v této chvíli. Ony neprohrály jen jednu hru, jedno kolo. Jedna prohra pro ně současně znamená, že prohrály či zklamaly na celé čáře. Být druhý, třetí, poslední zraňuje dětskou dušičku – míní odborníci. Že budou v dalším kole karty znovu zamíchány a že mohou hned zase vyhrát, děti ve chvíli prohry nechápou. Naštěstí existuje několik triků, jak je dokážete usměrnit.
V týmu se prohrává snáze
Útočníci v národním fotbalovém družstvu pláčí jen ve výjimečných případech, a není to jen tím, že jsou dospělí. Tíha porážky je vlastně rozložena na celou skupinu. V rodině to může znamenat například, že všichni budou hrát proti mamince. Sourozencům to zvyšuje šanci. Podle tohoto herního principu fungují mimochodem také kooperační hry. Neexistuje žádný vítěz, ale jeden společný protivník (např. žravý havran), který musí být poražen.
Ventil je nutný
Pokud někdo už potřetí inkasuje „Černého Petra“, tak samozřejmě zuří a musí mu být dovoleno projevit zlost. Malým vztekajícím se hráčům pomůže, když dospělí vyjádří jejich pocity slovy: „Chápu, že jsi smutný. To je ale hloupé, že jsi právě ty schytal tu špatnou kartu! Kde že je vztek největší? V bříšku?“ Dětskou zlobu je však často možné rozptýlit. Můžete dítěti dovolit, aby například praštil do polštářku, nebo mu můžete dát jako cenu útěchy velký kousek čokolády.
Správná hra ve správný čas
Samozřejmě, že je strategická hra např. pro děti od osmi let v určitém okamžiku zábavnější, než pětistá partie Člověče, nezlob se! Tak to cítí zkušené pětileté děti stejně jako jejich rodiče. Psychologové však přesto varují před přetěžováním dítěte. Čím jsou totiž komplikovanější pravidla, tím déle hra trvá, a tím rychleji se také může vzedmout vlna frustrace. Večer, když jsou již malí hráči unaveni, to platí obzvlášť. Proto v tomto čase volte spíše hry trochu klidnější a „nudnější“.
Obětní beránci kupředu
Nejhorší na prohře je, když se vítěz vysmívá. Protože v dětském pokojíku ani to nelze vyloučit, můžete to obejít, Například tím, že místo dětí budou v „první linii“ například panáčky z lega. Pak neprohrávají konkrétně ony, ale například rytíři proti hasičům.
Nechat děti snadno vyhrát? Raději ne!
Děti nejraději hrají proti babičce a dědečkovi, protože se zvyšuje šance na vítězství. Z dlouhodobého hlediska to ale není dobrý nápad, domnívají se odborníci na výchovu. Děti se musejí naučit, že i prohra patří k věci. Malé podfuky jsou ale dovoleny: zjednodušení pravidel pro menší děti, umožnit smolaři další hod kostkou, při pexesu „přehlédnout“ nějaké dvojice, ale ne víc než dvě.
Na závěr
Společná hra s dětmi má rozhodně svůj nedocenitelný význam. Přispívá k rozvoji myšlení, trénuje paměť, koncentraci i úsudek, rozvíjí kreativitu. Tím vším mohou být do života vybaveny děti, pokud budou alespoň dvakrát týdně trávit čas hraním deskových her. Potvrzují to zahraniční studie i přední tuzemští odborníci na dětskou psychologii. Vzhledem k tomu, že děti se do určitého věku učí především hrou, lze je na školní výuku i mnohé životní situace připravit už doma, a to docela nenásilně.
Hry mají pro děti v každém věku jiný význam
- V předškolním věku se dítě zábavnou formou učí dodržovat pravidla, vyrovnávat se s prohrou nebo myslet kreativně. Rozvíjí si schopnost soustředění, sebeovládání a učí se jak řešit problémy.
- Děti si při společenských a deskových hrách osvojují plánování a učí se přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud si hrají společně s rodiči, přejímají od nich potřebné vzorce chování a vzájemně se více sbližují.
- Podle některých výzkumů zvyšuje hraní deskových her alespoň dvakrát týdně rychlost myšlenkových operací u žáků základních škol až o 30 %. Což nutně neznamená, že hraní udělá z dítěte génia, ale potvrzuje se, že má významný podíl na rozvoji jeho myšlení. Pokud nutí pravidla hry malého hráče zároveň počítat, zvyšují se posléze jeho šance na úspěch v matematice. Podle odborníků mohou rodiče podpořit pozitivní aspekt učení hrou i tím, že nechají děti jejich taktiku vysvětlit. (Zdroj: PhDr. Václav Mertin, Katedra psychologie FF UK v Praze)
