Dvouletí: „Umím to také!“

Dvouleté děti jsou se sebou opravdu spokojené. Mají rády to, co právě dělají. Žijí v přítomném okamžiku. A od svých rodičů očekávají, že jim vše schválí…

Lucka, Klára, Majda, Honzík a Filip… a také mnoho dalších dětí má úžasné vzory. Lezou na prolézačkách, šplhají se na houpačky, pečou úžasné koláčky (alias bábovičky) a žehlí šatičky panenkám, chytají branky jako mistři světa… Jsou silní jako lvi. A mají tu úžasnou věc společnou, že se radují, jak jim to skvěle jde a co všechno umí…
„Pochybovat o sobě a o svých schopnostech je jim naprosto cizí. Dvouleté a tříleté děti cítí ještě nezkalenou radost z věcí, které dělají,“ říká německý vývojový psycholog Ulrich Diekmeyer. „Mají tedy, co se radosti ze života týče, značný náskok před dospělými, kteří sami sebe a své výkony často již zpochybňují či trpí dokonce pocity méněcennosti.“
Je totiž jedno, jak velké jsou a co umí vzory malých dětí. Jedno je pro ně jisté: „Já to umím taky!“
Vidí stavaře, který bagruje obrovské díry a přitom ještě dělá pekelný rámus. Skokana s padákem, který se snáší z nebe. Potřebují jen plastový bagr nebo pestrý dětský deštníček – a už jsou celou svou bytostí v té které činnosti.
„Kdyby děti neměly vedle sebe větší sourozence, rodiče nebo prarodiče, od kterých by mohly okoukat chůzi, řeč nebo jedení lžící, tak by se to vše samozřejmě nenaučily,“ říká vývojový psycholog Diekmeyer.
Děti tedy pozorují a napodobují. Naštěstí přitom nemají pocit, že jsou jejich výkony méně hodnotné než výkony dospělých. Platí to například i při hře, kdy si dospělý s dítětem hraje na zemi. To se pak mocenské poměry dokonce někdy obrátí. Velký tatínek jde na kolena, aby mohl s malým závodit v lezení – žádný div, že ten (malý) se přitom cítí silný jako lev.
V prvních třech letech svého života dělají děti ve svém vývoji ohromné pokroky a dostává se jim za to hodně pochvaly. Vrávoravé pokusy o chůzi jsou oceňovány potleskem, nápadité slovní výtvory jásotem. To je povzbudí k dalším výkonům a také k dalšímu vývoji.
Přitom vůbec neočekávají za to, co dělají, pochvalu. Například takový skok ze židle: „Mami, podívej, co udělám!“ Maminka pak možná řekne: „To je skvělé, že tak dobře umíš skákat.“ Dítě však vůbec nenapadne, že je možné ze židle skákat dobře nebo špatně, nedej Bože si dokonce ublížit. Chce vlastně jen, aby s ním maminka sdílela napínavý zážitek: „Podívej se na mě, tady jsem!“
Děti si musí postupně vypěstovat vědomí sebe sama a sebedůvěru. Sebedůvěru člověk potřebuje jako motivaci pro výkon, a motivace roste s uznáním, které za výkon dostáváme. Proto je důležité děti chválit, když se snaží, něčemu se učí nebo něco dělají zvlášť dobře. Pozor ale na přílišnou a nemístnou pochvalu, děti v tomto věku už vycítí, že pochvala není tak úplně adekvátní výkonu.
Na druhé straně zase vědomí své vlastní existence, ke kterému malé děti postupně dospívají, se klidně obejde bez chvály. Je posilováno už pouze tím, že dítě vycítí rodičovské poselství: „Jsi v pořádku takové, jaké jsi, mám z tebe radost, i když nejde právě o nevšední výkon.“ Tak může mít i dítě ze sebe radost.
I dánský rodinný terapeut, Jesper Juul potvrzuje, že děti chtějí být vidět a potřebují zpětnou vazbu, pozitivní a bezpodmínečné potvrzení své existence. To znamená, aby rodiče sdíleli jejich prožitky, aniž by přitom směšovali existenci a výkon.
V praxi to může například znamenat, že maminka při výše uvedeném skákání ze židle jen kývne či zavolá: „Ano, vidím tě!“ Nebo: „Baví tě to, že!?“ Tedy jednoduše sdílí radost se svým dítětem.