Proč to jednou nestačí?

Znáte to? Rozsvítit – zhasnout – rozsvítit – zhasnout… A ještě nespočetněkrát. Batole opakovaně stiskne vypínač lampy a nemůže se nabažit tohoto úkonu. Proč je pro dítě proces opakování tak důležitý?

Děti touží porozumět světu kolem sebe a chtějí pochopit i své vlastní možnosti, jak a čím mohou přispět. Zajímá je, proč chrastítko chrastí jen když se s ním třese. Či jak to je s vypínačem a světlem v pokoji. Do souvislostí ovšem mohou proniknout jen opakováním. Jinak vyjádřeno – opakovaným procvičováním.
Čím častěji dítě určitou zkušenost udělá, tím hlouběji se mu daná informace zapíše do mozku. Až jednou půjde do školy a začne se učit v pravém slova smyslu, bude to mimochodem fungovat stejně.

Jak je možné, že opakování dítě nenudí?
Opakování je nudné – to je pohled nás dospělých. Děti ale v neustálém opakování u různých činností setrvávají nakonec jen tak dlouho, dokud je neovládnou nebo nepochopí. Když se mozek daným podnětem nasytí a uspokojí, zájem se vytratí a obrací se k jiné činnosti.
Délka tohoto procesu je u různých dětí různá. A také se ukazuje, že děti, jimž v opakování činností zpočátku není bráněno, s tímto druhem učení končí dříve a potřebu opakování už později tolik nemají.

Potřebuje dítě při opakovaných činnostech podporu rodičů?
Potřeba učit se je u dětí vrozená. Stejně jako touha poznávat okolní svět a potřeba rozvíjet se. Avšak už i u nejmenších dětí hraje důležitou úlohu motivace. K té dochází tím, že rodiče své dítě sledují hrdým a láskyplným pohledem nebo že dítě občas pochválí. Také mohou dítě vyzvat, ať se o danou činnost pokusí znovu. Tím dochází k aktivaci centra ve středním mozku a k uvolňování nové energie, s níž se dítě pouští do dalšího zkoumání.
Ale pozor: Rodiče by to s obdivnými pohledy ani s chválou neměli příliš přehánět. Mohlo by se stát, že se dítě na těchto vnějších impulsech stane závislým a přirozená touha po učení se tak oslabí.

Co dělat, když se dítě chce učit na něčem nebezpečném, třeba na elektrické zásuvce?
Pak nezbývá, než dítěti co nejdříve sdělit jasné „ne“. A s tím i zkušenost, že rodiče zákaz myslí vážně. K pochopení zákazu mimochodem dítě taktéž přichází opakováním. Až po určitém čase pochopí, že pokračování v zakázané činnosti má důsledky, že bude např. přeneseno někam, kam nechce.
Jen pozor na to, že zákazy snadno podléhají inflaci, pokud je jich příliš mnoho nebo jsou vyslovovány příliš často, pak nebudou mít kýžený efekt. Zároveň je třeba zvažovat, co je opravdu třeba zakázat, protože je to nebezpečné, a kdy jde jen o to, že si rodiče chtějí zjednodušit život, čímž však dítě omezují v jeho rozvoji. Řešení je nasnadě: Snažte se pro batolecí období svého dítěte byt upravit tak, abyste zákazů museli vyslovovat co nejméně.

Jsou i sami rodiče součástí rozvoje dítěte skrze opakování?
Samozřejmě, už jen třeba tím, že dítě se orientuje podle rodičovských úsměvů. Jejich opakováním dávají rodiče dítěti najevo, že má v započaté činnosti pokračovat. A sami rodiče s dítětem opakované provozují některé hry, např. hry s prsty, které – vzhledem k jejich svázanosti se smyslovým prožitkem – vedou u dítěte přímo k explozi učení. Velmi důležitou je i hra na jukanou, kdy se rodič schová za šátek a poté na dítě opakovaně vyhlédne. Tím se dítě učí chápat, že přítomno bývá i to, co není bezprostředně vidět.
Je dobré, když rodiče své dítě sledují a vycházejí vstříc jeho potřebám. Každé dítě si oblíbí jinou opakovací činnost a rodiče by mu pokud možno neměli bránit, i když to někdy není snadné – jako na příklad s oním vypínačem. Touha stále dokola rozsvěcet a zhasínat, není-li dramaticky potlačována, naštěstí u dítěte pomine obvykle dřív než později.