Pryč s kočárkem, já chci chodit!

Pro malé děti je pohyb elementární potřebou. Rodiče by ho měli batolatům dopřát, i když může dojít k drobným nehodám a dočasně pokazit radost z objevování…

Maminka hodně spěchá a posazuje třeba dvouleté, ale i starší dítě do kočárku. Přes protest dítěte upevňuje kšíry. Odvádí pozornost kouskem sušenky a za chvilku už spolu uhánějí mezi lidmi na nákupní ulici. Podobné scény se bohužel odehrávají dost často. Vidíme je na pěších zónách, v obchodních domech i na trzích – děti, které by dávno mohly běhat po svých, sedí v kočárku a dívají se znuděně okolo.
Je to paradox. Rodiče utrácejí velké peníze za luxusní sportovní kočárky a vymýšlejí způsoby, jak batole zabavit, aby zůstalo sedět. Malý člověk má přitom k nespokojenosti zřejmý důvod – už ví, že má nohy a chce je používat. Situace je o to horší, oč starší dítě v kočárku sedí.

Lenost začíná v kočárku
Běhat, šplhat, skákat, balancovat na prolézačce, běhat po patách či po špičkách? Jak se zdá, tyto dovednosti dnešní děti ovládají mnohem později než předchozí generace. Zní to neuvěřitelně, ale podobná zpoždění se týkají i jemné motoriky, např. ovládání jídelního příboru či vyběhnutím do schodů. Vychovatelky mateřských škol také vědí své – asi každé druhé dítě trpí nějakou formou fyzické nešikovnosti a také nedostatkem vytrvalosti. To vše se dá odvodit od životního stylu, denních návyků rodiny a bohužel někdy i od pohodlnosti rodičů.
Popruhy v kočárku nebrání jen rozvoji pohybových schopností. Podle vývojového psychologa Friedricha Thiemanna (SRN) chůze a běhání dávají dítěti daleko víc, než jen zdárný tělesný rozvoj. Jde i o důležitý zdroj poznání okolního světa. U malých dětí jde poznávání světa ruku v ruce s tělesnými pocity a poznáváním pomocí smyslů. A to jsou právě i první krůčky k samostatnosti.
Jinými slovy: Dítě, které nezdravě dlouho jezdí v kočárku a nemá možnost samostatného pohybu, nabírá zpoždění i v oblasti sebedůvěry, zodpovědnosti a samostatnosti. Všechny tyto schopnosti se vyvíjejí po malých, ale nesmírně důležitých krůčcích, které si dítě musí doslova samo „odšlapat“.
Kdo stále jen sedí a jede, ten život vnímá jako film. Kdo ale cestou na nákup má dovoleno pochodovat po svých vedle maminky, ten má spoustu zážitků. Není nic krásnějšího než se pohybovat okolo rodičů, odbíhat od nich a zase se vracet, plést se jim pod nohy a třeba občas taky zakopnout a muset se zase zvednout. Když je nejhůř, velký člověk přece pomůže.
„Zhruba ve druhém roce věku děti mění své chování, objevují možnost, jak si vydobýt začínající samostatnost a jak se poprvé vůči svým dospělým trochu vymezit. Učí se přitom, jak vnímat samy sebe,“ vysvětluje švýcarský pediatr Remo Largo.
Ostatně odborníci dnes sociální aspekt pohybového vývoje dětí často podtrhují. V batolecím věku potřebují kluci i holčičky svůj bezpečný přístav, z něhož se mohou vydávat na své první cesty. Ten přístav jim tvoří právě rodiče nebo nejbližší lidé v okolí rodiny. Proto batolata tak milují hru na „utíkání od maminky“, kdy se matce na oko vzdalují a prchají od ní, ona je ale po určité chvíli zase přijímá ve svém náručí. Jako by se dítě chtělo ujistit, že ho matka svou láskou nesvazuje, ale zároveň je k dispozici, kdykoliv ji dítě vyhledá.

Zapomeňte na čas
Rozhodně nikdo netvrdí, že kočárek nemůže být (občas) praktický. Někdy dokonce nepostradatelný, to když má člověk dvě nebo více dětí a když se skutečně spěchá.
Když jsme bez kočárku, čas se ale jakoby zastaví. Všechno jde pomaleji. I nejběžnější pochůzka třeba pro chleba se může pěkně protáhnout. Rizikovým faktorem je i dětská únava – batole najednou nemůže dál a dospělému nezbývá, než je nést, což se při nějakém tom kilometru vymstí a člověk dojde domů pěkně umořený! Ale přiznejme, že obvykle má dítě energie dost a když mu odmala nebráníme, naučí se brzy zvládat i úctyhodné vzdálenosti.
A tak každý kamínek i klacík lákají k bližšímu prozkoumání!
Dítě nikdy nespěchá, hodiny pro ně tikají v jiném tempu. Pomalost je blahodárná, dovolí smyslům vychutnat nové zkušenosti, řádně je zpracovat a uložit v mozku.
S tím souvisí i způsob, jak děti pozorují. Neunikne jim žádný detail. Pan soused má nového pejska, teta dnes nemá pláštěnku a támhle natřeli ten plot… Batole bude dobře naladěné, když je respektováno jeho tempo a má možnost přestávek.
„Pokrokovým“ rodičům to možná bude znít divně, ale jít s malými dětmi nakrmit kačeny nebo pozorovat bagr na stavbě bývá lépe strávený čas, než draze zaplacená lekce dětské jógy či hudební přípravka.