Proč se z nás stali peciválové

Můj syn zhluboka dýchá. Stočil se do klubíčka, do polohy, v jaké pobýval v mém břichu ještě před čtrnácti měsíci. Sofie, jeho sestra – dvojče a naše malá divoška, leží vedle něho a zřejmě sní o prvních vzrušujících pokusech o samostatnou chůzi – i ve spánku rozhodí divoce rukama. Pak vzápětí její obličej nabývá spokojeného výrazu hluboké relaxace.

Vycházím z dětského pokojíku po špičkách a opatrně zavírám dveře. V jídelně můj muž zrovna nalévá do dvou sklenic červené víno a na talířích se kouří z rizota. Zapaluji svíčky. Dnes budeme večeřet doma, ostatně jako i v posledních 396 dnech, pokud nepočítám výjimky, jako třeba výročí naší svatby nebo narozeniny, kdy nám děti pohlídali rodiče.
Ostatní večírky, stravování po oblíbených restauracích i protažené sedánky v pivnicích se nás momentálně netýkají. Od té doby, co se nám narodily děti, jsme se takové zábavy zřekli s tím, že chceme, aby děti měly svůj řád, usínaly ve svých postýlkách a prospaly pokud možno nerušeně celou noc.
„Vy s tím ale naděláte, děti přece můžete vzít s sebou,“ tvrdí moje blízká přítelkyně, když nás telefonicky zve na sobotu k sobě domů. Je to do ní hezké, uznávám, přesto zdvořile odmítám. Nelíbí se mi vize, jak se naše děti potýkají s polospánkem v sedačkách, když na nás čekají, a poté musí ještě zvládnout noční cestu domů, aby ještě celý příští den připomínaly mrzuté, přetažené skřítky. Kamarádka to nakonec, trochu naštvaně vzdává, už mne nepřemlouvá, ale nejspíše si myslí své.
Mám dojem, že náš postoj „Když máme malé děti, tak sedíme doma na zadku“ je oproti rozšířenému názoru „Děti lze brát všude s sebou“ asi ve stejném rozporu, jako veganství a masožroutství.
Vzpomínám si třeba na jednu párty, kde se dvouletá holčička našich kamarádů (to jsme ještě neměli na světě naše dvojčata) pokoušela usnout v potemnělé místnosti cizího bytu, zatímco její rodiče seděli na terase u společného grilování. „Dítě nás rozhodně nepřipravilo o flexibilitu,“ zaříkala maminka holčičky hrdě, zatímco tatínek vyrazil za fňukajícím dítětem a snažil se je ukolébat k spánku. Nakonec jsme ho už téměř neviděli, protože s holčičkou strávil většinu večera.
V té době nám ovšem ještě velice podivně připadali naši další přátelé, kteří se ze dne na den proměnili v nudné patrony, a po narození svého dítěte opakovaně tvrdili, že na večírky naší stálé party jen tak nedorazí. Po sedmé večer, totiž ukládají svou malou dcerku do postýlky a přes to vlak nejede. A co bylo na tom to nejdivnější? Že vypadali, že jim absence na večírcích vůbec nevadí!
Když se pak narodily naše děti, převzali jsme poměrně brzy právě jejich přístup. Důvod: Zjistili jsme, že svá dvojčata zvládáme nesrovnatelně lépe, když jim zajistíme (téměř) neměnný denní režim, zvláště co se krmení, hraní, procházek, koupání a spaní týká. Jako by to vše dětem dávalo nějakou vnitřní stabilitu, která pak pozitivně ovlivňuje i noční spaní. Ano, opravdu jsem přesvědčena, že právě řád udělal z našich dvojčat výjimku mezi dětmi – od mala dokáží prospat noc a neznáme situace, o kterých nám vypravují jiní rodiče, když musí své děti před usnutím dlouze nosit nebo houpat, případně k nim několikrát za noc vstávat. U nás to je opravdu jednoduché – naše dvojčata si prostě po sedmé večer zamnou oči a vyšlou tím signál, že je čas jít spát. Odcházíme večer z bytu jen tehdy, když nás zastoupí spolehlivý blízký člověk (obvykle babička), nebo prostě zůstane doma jeden z nás dvou.
Že se tím o hodně připravujeme? No jasně. Jako pár, který žil takřka deset let bez rodičovských povinností, o tom víme své. Opravdu je příjemné si večer vyrazit, posedět, popít, popovídat. Ale upřímně řečeno – už taky víme, jaký pocit člověka zaplaví, když mu jeho batolátko položí hlavu na rameno nebo se ručkou dotkne jeho tváře při zpívání ukolébavky. Ten pocit smyslu a vnitřního míru, který mne v takovou chvíli zaplaví, se nedá ničím nahradit a nic jej nepřekoná. I když, pravda, nelze tento pocit zažít dříve, než se člověk stane rodičem – do té doby jsem sama o ničem podobném neměla ani tušení a ti, kdo kvůli dětem zůstávali doma, mi připadali divní.
Abych to shrnula: noční spánek mých dětí je pro mne něco jako svátost. A můj večerní klid, který následuje po obtížném třináctihodinovém pracovním dni s dětmi, vlastně také. Nebudu zapírat – když večer vycházím z dětského pokoje a v bytě konečně zavládne klid, cítím úlevu a těším se na chvilky, které následně strávím o samotě se svým mužem nebo jednoduše sama se sebou.
Od té doby, co máme děti, jsme zkrátka nudní a neflexibilní. Týká se to mimo jiné i plánování dovolených. Exotická místa, jako třeba Andalusii či Francii jsme zaměnili za nedaleká místní jezera a hory. Dlouhé lety nebo jízdy považujme za zbytečné trápení dětí i sebe sama. Co ušetříme na dopravě, investujeme do pohodlí ubytování a „babyfriendly“ míst.
Že takhle nic nového a vzrušujícího nepoznáme? Však ono to zase přijde, až děti budou více chápat krásy mořských pláží či levandulových polí. Až se na to totiž dokážou samy těšit, nebude pro ně problém vydržet ani namáhavější cestu.
Do té doby jsme připraveni putovat s kočárkem po lesních cestách a loukách v našem okolí. Mimochodem, při jednom z posledních výletů si synek utrhl blatouch a vydržel se na něj dlouho jen tak dívat. Vzali jsme si tu kytičku domů a zacházeli s ní jako s vzácným suvenýrem. Teď stojí přede mnou ve váze už povadlá, a přesto cítím, že sebekrásnější pugét na honosném stole v luxusní restauraci by se mého srdce nedotknul víc.
Chýlí se ke konci další z obyčejných večerů naplněných jen naší malou domácí romantikou. Jdu ještě nahlédnout do dětského pokoje a spokojeně zavírám dveře. Klid, který cítím, je vlastně vše, co právě teď potřebuji…