Proč se z nás stali peciválové

Můj syn zhluboka dýchá. Stočil se do klubíčka, do polohy, v jaké pobýval v mém břichu ještě před čtrnácti měsíci. Sofie, jeho sestra – dvojče a naše malá divoška, leží vedle něho a zřejmě sní o prvních vzrušujících pokusech o samostatnou chůzi – i ve spánku rozhodí divoce rukama. Pak vzápětí její obličej nabývá spokojeného výrazu hluboké relaxace.

Čtete, mluvte, komunikujte – jen tak se dítě naučí mluvit a myslet!

I když v mnoha rodinách večerníček nahrazuje pohádku na dobrou noc, stále jsou zde rodiče, kteří po počátečním nadšení z moderních technologií, volí v rámci usínacích večerních rituálů čtení a prohlížení knížek. A to je dobře, žádná obrazovka totiž nenahradí společné chvíle, tj. přímou interakci mezi rodičem a dítětem.

Co pomůže uplakaným dětem?

Mezi miminky jsou z hlediska toho, co bychom mohli nazvat „nervovou odolností“, obrovské rozdíly. Některá si při běžné rodičovské péči docela dobře vystačí sama, jiná stále vyžadují pozornost – ve srovnání s ostatními miminky více pláčou, hůře spí a stále chtějí být nošena. V čem jsou tato „citlivá“ miminka jiná? A především – dá se jim a jejich vystresovaným rodičům nějak pomoci?