Co pomůže uplakaným dětem?

Mezi miminky jsou z hlediska toho, co bychom mohli nazvat „nervovou odolností“, obrovské rozdíly. Některá si při běžné rodičovské péči docela dobře vystačí sama, jiná stále vyžadují pozornost – ve srovnání s ostatními miminky více pláčou, hůře spí a stále chtějí být nošena. V čem jsou tato „citlivá“ miminka jiná? A především – dá se jim a jejich vystresovaným rodičům nějak pomoci?

Život neměří všem stejně. Své o tom vědí i maminky, které se sejdou třeba na rekondičním cvičení, jež je má po porodu takzvaně vrátit do normálu. Některé mohou po dobu cvičení své miminko prostě položit na vedlejší žíněnku a celou hodinu nerušeně cvičit. Snadnost své situace přitom obvykle komentují např. takto: „Prostě jsme si brzy po porodu zavedli rytmus a držíme se ho, vždyť je to docela snadné.“ Nebo: „Když mi dcerka usne, tak usne, je to zlaté miminko.“
Maminky, jejichž děti ani zdaleka nejsou takto bezproblémové, v takové situaci obvykle jen hořce polknou. U nich to totiž takhle nefunguje, ač se snaží sebevíc. Nejenže si v klidu nezacvičí (to jedině, když své miminko přenechají na hlídání někomu doma), nestíhají ani jiné věci. Jejich drobeček se jich drží jako klíště a jakmile ho jen na chvilku odloží z náručí, dá se do pláče. „Buď synka chovám, nebo ho kojím,“ okomentovala to jedna maminka s tím, že jiné činnosti po porodu ani nezná.

Sebeobviňování není na místě
Maminky, jejichž miminka vyžadují neustálou pozornost, se nezřídka ptají: „Nemohu za problematickou povahu svého dítěte nějak sama? Neudělala jsem v péči něco špatně, že je to zrovna s naším dítětem tak obtížné?“ Odpověď obvykle zní: „Nikoliv.“ To, jestli dítě vyžaduje více nebo méně pozornosti či stálou blízkost rodičů, jestli se kojí krátce či dlouze nebo jestli snadno či obtížně usíná, zpravidla nemá s „výchovou“ nic do činění. Podrobné cílené výzkumy v tomto směru sice zatím provedeny nebyly, přesto všechny dosavadní nasvědčují tomu, že přecitlivělost miminka lze dopředu odhadnout obdobně těžko, jako např. případný porod císařským řezem či problémy s kojením.

Stále v akci
Americká studie nedávno označila miminka s nadměrnou potřebou pozornosti a péče láskyplným termínem „dvaceti čtyřhodinové děti“. Tohoto názvu použil poprvé americký pediatr William Sears s tím, že jde o děti, které svým rodičům nedají vydechnout a o své potřeby se hlásí v podstatě permanentně. Poznáte je podle toho, že na většinu podnětů reagují velmi citlivě, ať už jde např. o zvuky, hektické situace nebo změny v zavedeném denním režimu. Tyto děti zkrátka vyvede z klidu cokoliv a po svých rodičích, resp. hlavně po maminkách, vyžadují téměř nemožné. Mají velmi nízký práh vzrušivosti. Kojit by se chtěly pokud možno stále a stále chtějí být také pod ochranou mámina náručí. Poznáme je i podle vysokého stupně tělesného napětí a podle vydatného pláče, který lze jen obtížně utišit.

Důležitost péče o ty, kteří pečují
Zásadní dvě otázky znějí takto: Co přecitlivělým miminkům pomůže? A co pomůže jejich matkám, resp. rodičům?
Snadný recept bohužel není k dispozici, rozhodně je ale inspirativní naslouchat, jak se s nesnadnou situací poprali jiní rodiče citlivých dětí před vámi. Zde jsou některé jejich postřehy a tipy:
– Využijte každou chvíli pro vlastní odpočinek. Usne-li miminko, lehněte si s ním.
– Snažte se najít výpomoc do domácnosti, nechtějte vše zvládnout vlastními silami.
– Pečující osoba, byť by šlo o kojící matku, by si měla pravidelně dopřát „noc bez miminka“ – to se k mamince přináší jen na kojení, ale jinak je v noci alespoň občas pod dohledem někoho jiného (nejčastěji samozřejmě tatínka).
– Také o víkendech je třeba hlavní pečující osobě, tedy nejčastěji mamince, odlehčit. Měla by mít možnost dobít si baterky, třeba tím, že si sama dojde zacvičit či zaplavat.
– Pokud vám pomoc nabízejí přátelé či příbuzní, neodmítejte ji! A co nejdříve se s někým zkuste domluvit na pravidelné výpomoci, aby dítě mělo pokud možno jednu svou náhradní hlídací osobu, na kterou je zvyklé. Většina dětí záhy přijme třeba i „cizí“ placenou chůvu, vyberou-li ji rodiče s citem.
– Když má dítě někdy dobrou náladu, nevymýšlejte žádný složitý program (návštěvy apod.), prostě si příjemné chvilky s miminkem užijte v klidu, bez náročného organizování. Takové pěkné chvíle jsou pro vás velmi důležité, abyste z nich čerpali síly právě v situacích, které už tak pohodové nejsou.
– A hlavní pečující osoba nechť rozhodně myslí i na vlastní posilování a povzbuzení – občas si prostě udělejte radost něčím, co je určeno jen a jen vám.

Bude líp!
Pro útěchu budiž řečeno, že přecitlivělých dětí není nijak málo. Nadměrný pláč se objevuje u 20-30 % kojenců, kteří potřebují zkrátka o něco delší čas a intenzivnější péči pro poporodní adaptaci. Obvykle se jedná o první tři měsíce věku, poté až 80 % těchto dětí se zklidní, především proto, že jim dělá dobře rozvíjející se mobilita. A jejich dříve tak obtížná neústupnost najednou přináší i svá pozitiva, např. když dítě vytrvale zkouší stát na svých nožkách nebo znovu a znovu vyslovuje obtížné slovo, aby se dobře dorozumělo. Vyčerpaní rodiče najednou vidí svého donedávna tak náročného potomka v docela novém světle. Jaké mají báječné dítě! A jak jsou rádi, že první těžké týdny společnými silami dokázali překonat.