Než se postaví na nožky…

Dětské nožičky vypadají zpočátku bezmocně. A přesto hned po porodu začínají pracovat a trénovat, ať už jde o stavbu svalů nebo o rozvoj obratnosti či koordinace. Tento vývoj běží podle geneticky předem daného plánu, který postupně vede k dokonalé chůzi s nejvyšší motorickou vytříbeností. Vše doplněno i troškou statistiky!

Cílem je vzpřímená chůze

Většina dětí na to, aby tohoto cíle dosáhla, potřebuje zhruba rok. Jakmile k tomu ovšem dojde a děti se odlepí od země, jsou v tomto věku, pokud tedy nespí, téměř stále v pohybu. Jen samotné chůzi věnují v průměru šest hodin denně. V mezičase samozřejmě i odpočívají, například si sednou na zem nebo se při procházkách ještě vozí ve sportovním kočárku.
První krůčky jsou krátké a vratké – s chodidly rozkročenými dál od sebe. Mezera mezi nimi se ale rychle zmenšuje a délka kroků se prodlužuje. Poměrně brzy děti dosahují průměrně frekvence 175 kroků za minutu – což je mimochodem srovnatelné s tempem maratónských běžců! Jiné studie ukázaly, že děti udělají 2 368 kroků za hodinu a v této době urazí 701 metrů. Za den to dělá 14 000 kroků, což jsou více než neuvěřitelné 4 kilometry. Je to pěkný výkon, a zároveň odměna za neúnavný trénink, který tomu zcela spontánně předcházel.

A jak k tomu dojde…

Zvedání závaží
Nejprve miminko poznává, s jakým vybavením se vlastně narodilo. Nožičky jsou slabé a tenké, zato hlavy je kus! U kojenců zaujímá její váha 30 % z celkové hmotnosti. Kdyby to máma měla podobně, její hlava by vážila 20 kg nebo i víc.
Miminko je ovšem naprogramováno k frenetické činorodosti, kterou chce možná vykompenzovat stav beztíže, pohybové bezpracnosti a vznášení se kdysi v děloze, resp. pocit omezení a nemožnosti pohybu v čase těsně před porodem, kdy zase pohyb nebyl možný pro nedostatek místa.
Svalovina novorozence je skromná, tvoří jen asi šestinu tělíčka. Pro srovnání: na těle dospělého muže je svaloviny asi 40 %. Zpočátku je miminko bezvládné, a až po dvou měsících bývá schopno prvního výrazného pohybu. Obvykle začíná zvedat hlavu z lehu na bříšku mezi ramena, později tzv. pase koníky – rozhlíží se po světě poprvé doslova z vlastní perspektivy a snaží se dosáhnout ručičkou na předměty kolem.

Strečink a protahování
Nožky se mění v nejskvělejší hračky. Okolo sedmého měsíce života jsou děti jako akrobati – s nohama si stále „pohrávají“, strčit palec do pusy není žádný problém. Ohebnost a schopnost koordinace je neuvěřitelná. V tomto čase se odehrává něco podivuhodného. Miminka mají mnohem více kostí než dospělí. Při příchodu na svět jich mají asi 300, později se počet ustálí na 206. Kosti totiž postupně srůstají a např. křížová kost při porodu sestává z pěti různých oddělených obratlů. Kromě toho jsou zpočátku kosti i klouby měkké a chrupavčité, vazivo obsahuje více vody a je mnohem pružnější. Proto si děti tohoto věku prsty u nohou bez problému cucají nebo si sedají do těch nejneuvěřitelnějších pozic, např. zadečkem mezi kolena, takže vlastně zaujímají složitou jogínskou pozici dvojitého w. O třicet let později by člověk pro něco podobného potřeboval letitou jogínskou praxi, a pravděpodobnost úspěchu by byla i tak nejistá.

Zvyšování rychlosti
Plazení po loktech, válení se po zemi, klouzání po zadečku, lezení po čtyřech – miminka nalézají nejrůznější způsoby, jak se konečně uvést do pohybu samostatně, bez cizí pomoci. Zpočátku je to velmi namáhavé. Pohnout se o metr předpokládá vykonat aspoň sedmnáct dílčích pohybů. Pokroky se ovšem dostavují rychle. Během prvních dvaceti týdnů fáze lezení urazí děti až 265 % pozdější krokové délky a tempo přitom mají až sedmkrát rychlejší. Denně se v dosaženém výkonu zlepšují o až deset metrů zdolané délky.

Vytrvalostní sport
Rovnováha při lezení nebo sezení se brzy ustálí, ale první pokusy o napřímení dopadají zpočátku neslavně: bác, a zase už sedí na zadečku! Nevadí, hned to zkouší znovu. A znovu. Tak dlouho, než se to podaří a dítě ovládne záludnost gravitace také vestoje. Než k tomu dojde a malý človíček pevně stojí na nohou a je schopen se dle vlastního přání přemisťovat, čeká ho ještě mnoho pádů, resp. dopadů na zadeček – stovka denně patří k průměru. Bylo spočítáno, že během šestnáctiminutové fáze hry spadnou čtrnáctiměsíční děti takto až dvanáctkrát. Je to zkrátka náročné. Kromě zákonitostí přitažlivé síly poznávají děti také různé kvality dopadů – jiné je to spadnout na měkký, tvrdý, rovný nebo nerovný povrch… Nejúžasnější je ovšem ta jejich neúnavnost. Zlatá medaile v disciplíně „vytrvalost“ patří každému batoleti, které se k vlastní chůzi dopracuje, ať už k tomu potřebuje jakýkoliv čas.