I remcat se musí umět!

Rodiče, kteří se nikdy nerozčilují, jsou asi svatí. A ti ostatní? Žádný strach, když občas něco ujede. Vhodné ale je, když si dítě z vaší frustrace může vzít také nějaké poučení…

Občas máme prostě nervy na pochodu a mizernou náladu. Pak je pro nás obtížné zachovat vůči lumpačícímu potomkovi klid indického guru. I ti nejvzornější a nejklidnější rodiče jsou vlastně v pohodě a plni porozumění jen cca 30 % času stráveného s dítětem. Po zbytek dne se rozčilujeme, napomínáme a komandujeme – místo abychom dítěti v klidu vysvětlili, proč nemá brášku píchat vidličkou nebo že sušenky prostě došly.
Čas od času se můžeme, vlastně dokonce musíme pěkně rozčílit. Pokud možno včas, to znamená dříve, než pohár úplně přeteče, musíme zřetelně a důrazně vyjádřit svůj postoj, aby dítě vědělo, na čem je: „Říká ti to medvědí máma (anebo táta), to už stačí!“ A zkuste použít hluboký a temný hlas. Tento „recept“ vám může pomoci, abyste neztratili sebeovládání.
Remcání je v pořádku, pokud se nejedná o výbuch zlosti, při kterém nekontrolovatelně pouštíme páru, následkem čehož se dítě schoulí a jen mlčky sedí následujících několik hodin v koutě. Správné remcání se děje tónem, který říká: „Teď se opravdu zlobím“ nebo „Takové chování tě dostane do potíží“. Anebo: „Tohle nemůžu dopustit“. Případně: „Ty teď uděláš přesně to, co po tobě chci. A to hned!“ Anebo tohle všechno dohromady.
Jinými slovy nadávat dítěti můžete, když mu tím zároveň neodepíráte lásku. Děti z tónu hlasu bezpečně poznají, zda se v něm ukrývá cosi degradujícího a zraňujícího. Cítí, zda vaše slova znamenají při veškeré přísnosti dobrou vůli a vstřícnost, pozornost či nakonec humor, anebo nátlak, podmínku, odmítnutí či rezignaci.
Kdo má potřebu nadávat, nemusí vážit slova na lékárnických váhách: když se malá Míša už hodinu vzteká, tak jednoduše zvyšte hlas: „Už drž pusu, máma teď musí telefonovat.“
Občas si musíte zkrátka i ulevit: „A ven ty zlobidlo, nebo už se neudržím!“ „Vidíš, co jsi provedla? To byl můj oblíbený hrneček. Vím že´s to neudělala schválně, ale přesto se zlobím, že je rozbitý.“
„Ano, Anča je potvora, když ti nacpala medvídka do záchodu, ale to ještě neznamená, že ji smíš kousnout, rozumíš tomu?“
Pak uděláme významnou pauzu, zhluboka se nadechneme, dlouze se dítěti zahledíme do očí… a pak už je zase dobře.
Velké vysvětlování („Anička je ještě přece malá…“, „Ten telefon pro mě byl důležitý…“) není podstatné. Dovolávat se u dítěte zdravého rozumu také mnoho nepřinese – tří až pětileté děti ještě moc nechápou souvislosti a žijí tady a teď. Kromě toho se vysvětlováním můžeme dostat do ráže. Navíc argumentace rozumem málokdy přinese změnu (zkuste se třeba zeptat kuřáka). Dítě je schopno své chování korigovat nejspíše, je-li motivované – a nejlepší motivací je pro ně milující pohled, který mu jasně dává najevo: „Jakkoliv to je, jsem milován a přijímán takový, jaký jsem.“
Děti potřebují velkou dávku ohledů a porozumění. To je jasné. Ale sem tam jim neublíží pocítit vaši frustraci a pochopit principy, kterých je třeba se držet. Pomůže jim to si uvědomit, že i rodiče jsou samostatné a svébytné osobnosti, které mají vlastní měřítko na to, co ještě tolerují a co už ne. Konečně se tím dítě také učí empatii, pozornosti a schopnosti brát ohled na druhé.
Problém vzniká, pokud se u rodiče nejedná o ojedinělé rozzlobení. Pokud dítě v očích svého rodiče vidí zlobu pravidelně, naučí se postupně vnímat samo sebe jako zdroj tohoto stavu a začne se tak také chovat. Pak se hádky stanou běžnou součástí každodenního života. A to může vztah mezi dítětem a rodičem trvale narušit.
Čím je dítě menší, tím je pro nás jakožto rodiče důležitější umět svůj vztek ovládnout a netrvat malicherně na maličkostech. Je například opravdu nezbytné, aby se dítě pokaždé omluvilo, když udělá nepořádek?
Jistě: stejně jako PROSÍM a DĚKUJI, musí tříleté děti znát i slovo PROMIŇ. Je to součást dobrého chování. Ale aby rozpoznaly samy situaci, kdy je třeba se omluvit, lze očekávat až u školkových dětí. Teprve tou dobou jsou zvolna schopné vnímat potřeby a očekávání ostatních lidí. Pak už mohou chápat souvislosti jako: „Když se budu loudat, protože bych si radši hrál, máma se bude zlobit, protože má naspěch.“
Pro děti znamená omluva pouze toto: chci, aby se mnou byli máma a táta zas zadobře. Pokud se rodič na dítě zlobí, je důležité, aby poté zase vyšlo slunce. A k tomu ještě, jak říká tříletý Pavlík, „Pomazlit a pusu“.

Jde o míru
Kde jsou hranice? Kdy je rozladění ještě na místě a kdy už hrozí, že atmosféra v rodině nebezpečně houstne? Signálem, že už je někdo mimo zdravý rámec, může být:
• Když se bez dítěte cítíte uvolněněji, nekomplikovaně, v lepší náladě.
• Že v podstatě vše, co vaše dítě během dne dělá nebo nedělá, vede k problémům.
• Když už se jen zřídka smějete a i když s jistými přestávkami se celý den více méně jen hádáte.
• Když máte pocit, že vás dítě svým chováním chce úmyslně ranit nebo atakovat.
• Když dítě reaguje se vzdorem a agresivně a nechce na svém chování nic změnit.
Co s tím? Je dobré si uvědomit, že zdaleka ne vždy má vaše frustrace původ v chování dítěte – může jít o problémy s partnerem nebo v práci. Pokud potřebujete na uklidnění litry kávy, vína či haldy cigaret, je nejvyšší čas požádat o podporu přátele či příbuzné. Případně vyhledat odbornou pomoc, například psychologickou poradnu.