Chytré hlavičky

Během prvního roku života se mozek člověka vyvíjí tak rychle, jak už nikdy víc během dalších let. Ukážeme vám, které speciální oblasti v našem „orgánu myšlení“ při tom spolupracují.

Mozkový kmen: automaticky aktivní

Čtyřměsíční miminko cucá svoje kousátko. Klidně dýchá, jeho srdce pravidelně bije. To všechno řídí jeho mozkový kmen – nejhlubší vrstva mozku. Vyvíjí se už na počátku embryonálního života na konci míchy. Zprostředkovává komunikaci mezi míchou a mozkem a uvádí do pohybu první spontánní pohyby plodu – polykání plodové vody, dumlání palce, kopání nožkama. Mozkový kmen usměrňuje přítomnou akci, pohyb. Je tedy aktivní, když miminko sahá po své hračce nebo když ji bere do pusinky. Řídí také nepodmíněné reflexy, kromě jiného i sací reflex.

Zrcadlové neurony: pomáhají soucítit

Pro pětiměsíční dítě neexistuje větší vzor, než jeho rodiče. Jakmile si s miminkem hrají, dochází k napodobování. Rodiče se na dítě usmívají, špulí rty, kulí očima, vydávají různé zvuky. To vše se miminku evidentně moc líbí, protože, když máma nebo táta zeširoka otevře ústa anebo vyplázne jazyk, dítě je napodobí. Za tuto hru jsou zodpovědné speciální nervové buňky v mozku, takzvané zrcadlové neurony. Mají zvláštní vlastnost – kromě toho, že se aktivují, když něco cítíme nebo děláme my sami, aktivizují se i když vidíme, že někdo jiný něco dělá anebo projevuje pocity. Je to vlastně proces učení. Takto se ale učíme například být empatičtí či soucitu.

Limbický systém: zodpovědný za pocity

Sedmiměsíční dítě je za normálních okolností samý úsměv a ztělesněné štěstí. Denně zažívá velké úspěchy: poprvé dosáhne či doleze za svojí hračkou, poprvé se podívá přes opěradlo pohovky… Momenty, jako je tento, aktivují vrstvu mozku, která leží přímo okolo mozkového kmenu – limbický systém. To je místo, ve kterém se zpracovávají pocity. Tato oblast je aktivní tehdy, když nás něco vyvede z emocionální rovnováhy. Je jedno, zda se jedná o radost nebo vztek, strach nebo nadšení. Limbický systém předává obdržené signály mozkovému kmeni, ležícímu pod ním a zabezpečuje, aby následovala odpovídající tělesná reakce. Bušení srdce a podlamující se kolena při strachu, slzy, když cítíme smutek či zářivý úsměv při nesmírné radosti!

Mozková kůra: místo pro učení

Osmiměsíční chlapeček konečně následuje kočku. Teprve před nedávnem se naučil lézt. Šlo to hladce díky jeho mozkové kůře, lokalizované nad limbickým systémem. Zde je uloženo do paměti vše, co se v průběhu našeho života naučíme: od lezení, pronásledování kočky přes řízení auta, surfování na internetu až po řešení diferenciálních rovnic – a také všechny mezikroky na této cestě. A zlatý hřeb na konec: to, co jsme už jednou zvládli, bude zde uloženo a při další příležitosti znovu rozpoznáno. Proto nám to také bude připadat podstatně snazší. Součástí toho všeho je i bleskové hlášení limbickému systému: chci ještě víc dobrých pocitů! Ty totiž motivují k další v činnosti. Tak funguje nacvičování nějaké činnosti.

Čelní lalok: formuje osobnost

Roční batole vůbec nemá strach, když je někdo vyhazuje do vzduchu. Ví, že se na maminku či tatínka může plně spolehnout. Zkušenosti jako je tato, jsou ukládány v čelním laloku – vrstvě mozku, která leží před mozkovou kůrou. Zde padají naše rozhodnutí, zde vzniká náš obraz sebe sama a také obraz světa. Dalo by se také říci, že je to oblast, která z nás dělá člověka a osobnost. Formována je ze značné míry zkušenostmi z dětství. Budeme ostatním lidem důvěřovat, nebo naopak? Budeme považovat svět za bezpečné místo, anebo ne? Miminko a batole, které vyrůstá v láskyplném a harmonickém prostředí má štěstí, už teď se při hře učí, že důvěra se vyplatí, že je život pěkný a že je bezpodmínečně milované.


Je to jako s cibulí…

…říká vtipně neurobiolog profesor Gerald Hüther, když vysvětluje, jak funguje mozek. Různé vrstvy se vytvořily okolo „srdce“, které tu bylo jako první. V této „mozkové cibuli“ má každá vrstva svoji vlastní oblast působnosti. Ale k úspěšné souhře všechny tyto vrstvy potřebují „příznivé pracovní podmínky“, jen tak se budou dobře vyvíjet. K tomu patří, jak říká odborník zabývající se výzkumem mozku, dvě základní zkušenosti v dětství: pocit sounáležitosti a bezpečí na jedné straně a výzvy a povzbuzování k objevování světa na straně druhé. „Cibule prospívá tehdy,“ říká, „pokud se všechny její vrstvy vyvíjejí rovnoměrně a když se po ní nedupe.“ A přesně to platí i pro zacházení s našimi dětmi!