Meander je řecký ornament i zákrut řeky…

A také nakladatelství artových knih pro děti (ale i dospělé), které založila a vede Iva Pecháčková. S ní jsme si povídali o začátcích, ale i o spolutvůrcích krásných knížek z dílny nakladatelství a v neposlední řadě také o nadcházejícím festivalu dětského čtení „Děti, čtete?“, které se koná od příštího čtvrtku na několika místech Prahy.

Vaše nakladatelství uměleckých knížek se jmenuje Meander. Odkud se vzal právě tento název?
Ten vymyslel můj muž. Zejména v začátcích mi radil, jak vymyslet distribuci, kde sehnat peníze nebo co si počít s různými rukopisy, a tak mi poradil i název pro nakladatelství. Líbí se mi, jak děti slovo „meander“ vyslovují. Mají ho vždycky plnou pusu.
Meander je staré řecké slovo a pochází z umění. Jde o druh ozdobného geometrického ornamentu složeného z linek, které se pravoúhle lomí. Líbilo se mi to slovo ale odjakživa, možná už od doby, kdy jsme jezdívali jako děti na vodu a pádlovali po meandrech vltavských, otavských i lužnických. Děti, ty většinou neví, co Meander znamená, a tak je to pro ně takové trochu tajemné… což je dobře, ne?
Když jsem s nakladatelstvím začínala, zela tady, co se týká původní dětské literatury, černá díra. Až do půli devadesátých let, kdy jsem byla s dětmi na mateřské, vycházely samé disneyovky a staré prvorepublikové šlágry jako Kája Mařík, Gabra a Málinka či Marbulínek. Jako by se zapomnělo, že tu máme také literáty a ilustrátory, kteří umí skvěle psát a kreslit. Zvláště pro děti, jejichž výtvarné cítění se teprve formuje, je velmi důležité, aby knížky byly velmi kvalitně ilustrovány a pečlivě vypraveny. Tím myslím nejen literárně, ale i po stránce designu. Snažím se na knižním papíru i potahu na obálku nijak nešetřit, a tak je mnoho našich knížek svázáno v krásném plátně nebo v různých ušlechtilých potahových papírech.

Jaká je produkce Nakladatelství Meander? Co všechno vydává?
Meander je nakladatelství artových knih pro děti a k dnešnímu dni jsem vydala už přes 160 titulů převážně uměleckých knížek ve třech edicích: Modrý slon (ta je naší vlajkovou lodí a vytvářejí ji přední autoři a výtvarníci i grafici – prvních 100 výtisků je autorem a výtvarníkem signovaných a jsou již i předmětem sběratelské vášně). Další edice PRO EMU je komiksová a vydává dobrý český i světový komiks, a poslední je Edice Pražské legendy, které vycházejí ve více jazycích. Až na výjimky jsem všechny napsala já – moc mě to baví.

Jak se z vás vlastně stala nakladatelka?
Řízením osudu, jak už to u takových profesí ostatně bývá. Po vysoké jsem nastoupila coby komerční inženýrka v Intersigmě a ve firmě překládala čerpadlářský slovník. Na mateřské dovolené jsem pak pokračovala s překlady odborné literatury a s krásnou literaturou jsem začala někdy v roce 1995 pro nakladatelství Maťa. Tehdy se mi dostal do rukou líbivý americký vánoční kalendář, ve kterém byly příběhy, jak skřítci vyrábějí dětem k Vánocům dárky, jak je pak sobi se Santou rozvážejí a komínem spouštějí dětem atd. Řekla jsem si: Tak tohle překládat nebudu – u nás přece nosí dětem dárky Ježíšek! Tak jsem radši vymyslela a napsala náš Český adventní kalendář v pětadvaceti knížečkách. A ještě se nám přitom, jak jsme si s tím s dětmi hráli, podařilo vymyslet takovou skládačku z různě velkých formátů knížek na principu puzzle – dokonce jsem si to nechala patentovat jako chráněný průmyslový vzor. Jenže kdo takovou složitou knihu vydá? Sehnat nakladatele byl obrovský problém. Náklady na výrobu byly velmi vysoké, neboť celé veledílo se nedalo vyrobit průmyslově, ale muselo se knihařit ručně v knihárně. Nakonec jsem se rozhodla, že ho vydám sama – a rok jsem sháněla výrobce i peníze na vydání. Knížka byla úspěšná, náklady se vrátily, a tak jsem si troufla na další tituly.

Když už jste vydala několik knížek, měla jste nějakou ideu, kudy by se nakladatelství mělo ubírat?
Zpočátku jsem právě ideu moc neměla. Vydávala jsem své knížky. A protože Adventní kalendář se hodně dobře prodával v jazykových mutacích, kupovali ho cizinci, tak jsem začala s vícejazyčnou edicí Pražské legendy a ty se také dobře prodávaly. Třeba Legendy o Golemovi vyšlo už přes padesát tisíc. A jak jsem se přátelila s různými výtvarníky – třeba s Petrem Niklem, tak když viděli, že ty mé knížky se dobře prodávají, začali mi nosit svoje, které měli doma v šuplíku, a já ty jejich autorské knížky začala vydávat. Založila jsem uměleckou edici Modrý slon, kde prvních sto knížek je vždycky signovaných výtvarníkem. A přicházeli i další výtvarníci, ilustrátoři a grafici, že by udělali to či ono. Nikdy to nebylo tak, že bych neměla co vydávat.

V současné době velké nakladatelské domy, jako je například Albatros, Euromedia nebo Grada skupují menší nakladatelství, měla jste nějakou nabídku?
Dostala jsem jich už hodně. Poprvé před deseti lety, kdy koncentrace trhu ještě ani nezačala, a ještě se malá nakladatelství neprodávala. Byla od jednoho z největších nakladatelství v zemi a tomu jejich řediteli jsem řekla, že ta doba ještě nenastala. Ani dnes prodej Meandru není na pořadu dne, i když nabídky pořád chodí. Možná jednou, až se budu chystat napořád někam na ostrov ve Středomoří, někam do penze, se to změní. Ale je docela dobře možné, že po mně převezme firmu syn nebo dcera, to nevím, ale k nakladatelství mají vztah už od doby, kdy na stánku prodávali knížky, pomáhali s inventurami, fotili křty, radili mi vybrat jinou obálku a všelijak jinak se zapojovali do jeho činnosti. Rodinní přátelé říkají, že jednou Emma nakladatelství převezme, protože k tomu má tak blízko. Vystudovala kunsthistorii na FF UK, VŠUP, v Londýně a také v Číně a teď pracuje jako šéfkurátorka v obdivované a respektované galerii, humpolecké Osmičce.

Jak vznikl nápad založit festival Děti, čtěte!?
Já ta čtení, besedy, výtvarné dílny i menší koncerty a výstavy pořádám už řadu let, většinou u příležitosti křtu nebo nějakého výročí, nebo když nás osloví nějaká galerie nebo muzeum. Tady se jen vše spojilo pod jednou střechou krásného, 900 let starého kláštera královských premonstrátů na Strahově a se svými pořady se přidali další spřátelené nakladatelé pěkných knih pro děti…

Jak by podle Vás mělo vypadat ideální nakladatelství literatury pro děti?
Tak o tom přemýšlím, kudy chodím. Především by mělo bavit i lidi (redaktory a výtvarníky) kteří v něm pracují – na těch knížkách je to potom znát, že to nikdo pro peníze nedělá. Já jsem jednu dobu začala (ačkoli velmi nerada a neochotně) uvažovat o tom, že Meander po pár letech budu muset zavřít – ztrátovější činnost si člověk ani neumí představit. Knížky, na nichž jsme pracovali s předními českými výtvarníky i autory, jsem přihlásila do nějakých soutěží, kde si jich nikdo ani nevšiml a knihkupci mi je vraceli jako neprodejné, protože se prý lidem zdály divné. Teď v posledních letech se to ale úplně změnilo, knihy z Meandru jsou velmi ceněné, stále sbírám nějaká ocenění, volají galerie, které mají zájem o výstavy ilustrátorů a knížky se dokonce i začaly prodávat, takže i vysloveně umělecky velmi ambiciózní tituly se dočkaly dotisků. To mne po těch letech živoření na pokraji zájmu společnosti i odborníků moc těší a jediná vada na kráse, kterou takové nekompromisně nekomerční nakladatelství má, je chronický nedostatek financí. Myslím, že by u nás, stejně jako ve světě, měli být nakladatelé dětských knih podporováni přímo státem, protože jde o velmi nákladné podnikání s vysokými náklady a velmi pomalou a ničím nezaručenou návratností. Takové malé nakladatelství může jeden špatně volený titul položit. Jinak hodně ale pomáhají granty MK ČR i projekt Česká knihovna (sloužící nákupu kvalitní literatury do knihoven), i když jde o účelově zaměřenou podporu na tři až čtyři konkrétní tituly, které projdou schvalovacím řízením. S těmi ostatními si nakladatel musí poradit, jak dokáže.

Řada knih z vašeho nakladatelství jakoby neměla určenou věkovou hranici. Vy sama je nazýváte dětské knihy pro dospělé či umělecké dětské knihy. Proč je podle vás tak důležité, aby se děti již od útlého věku učily vnímat umění?
Dětem se velmi rychle může zkazit vkus – já sama vzpomínám na to, že se mi jako mrněti vždycky víc líbily realisticky vyvedené ilustrace místo těch abstraktnějších třeba od Stanislava Kolíbala nebo dokonce Trnkových, které se spoustě dětí zdají podivně pokroucené nebo se jich dokonce trochu bojí. Naše knihy jsou určené pro rodinné čtení a trpělivým vedením rodič dokáže mnoho… a růžové víly s mrkacími závoji na očích místo řas začnou časem mizet, jde o to nevzdávat to. Když zajdu do dnešního, i značkového hračkářství, úplně se vylekám, co za kýčovité hrůzy jsou tam v nekonečných regálech k vidění. Paní Niklová by se zděsila úplně stejně, hranice kýče se bohužel stále posunuje.

Jak by podle vás měla vypadat ideální recepce knih (v rodině), jak jsme na tom u nás ohledně čtení v dětském věku?
Na to se mne lidé často ptávají, ale na to musí mít každá rodina svůj recept. Já vždycky jen opakuju, že škola nikdy nedožene to, co se zanedbalo už v rodině. Bohužel na to rodiče spoléhají a diví se, když potomek není schopen samostatně učíst větší knihu. Sami kolikrát už nemají doma ani knihovnu, dítě nikoho z rodiny nikdy nevidělo s knihou – jak má vědět, že číst je nade vše žádoucí, a navíc skvělá zábava? Dětem, že je nutné číst od miminka, možná už když jsou v mámině bříšku.
Velice důležité je dodržovat večerní rituály nad knihou, klidně opakovaně číst to, co si dítě žádá. Ale doma by mělo mít dost knížek, aby si mohlo vybírat. Cesta do knihovny by měla být očekávanou radostnou událostí a výběr knih v ní společným rodinným podnikem. Nepodceňovala bych ani hraní různých her se slovy, skvělá hra je scrabble nebo i prosté rýmování, děti jsou schopné skládat básničky jako nic, dospělí bývají překvapení, jakou mají fantazii.