Porodní dům opět na programu dne

Porod je v životě ženy jednou z nejvíce zásadních a v mnoha směrech určující událostí. Není to jedno, jak se rodíme…
Přátelská a respektující péče pro rodičku… tak snad se to jednou i v Česku povede. O tom jsme si povídali s Liliou Khousnoutdinovou.

Lilio, stala jste se patronkou kampaně Ať žijí! Proč se vlastně angažujete v kampani, která má podpořit vzdělávání porodních asistentek a vznik porodních domů?
Své první dítě jsem rodila v Anglii, kde jsou porodní domy a centra běžnou součástí systému péče, a mně připadají jako dokonalá střední cesta. Nastávající mamince nabízí veškeré výhody útulného a pohodlného prostředí a porodních asistentek vyškolených k tomu, aby ji maximálně podpořili k fyziologickému průběhu porodu, a zároveň v případě potřeby i zázemí lékařské péče. Dle mého názoru tak můžeme spojit veškeré výhody domácího porodu i porodu v porodnici a zároveň se vyvarovat těm méně příznivým aspektům obou variant.
Jsem přesvědčena, že kampaň Ať žijí (a obecněji veškeré iniciativy ADOPAC v České republice) jsou velice prospěšné a zaslouží si velikou podporu. S radostí jsem se tedy přihlásila jako patronka jejich veřejné sbírky, jejíž příspěvky vynásobím zlatým řezem (tedy přidám ke každé vybrané koruně cca 0,618 Kč). Tímto navazuji na tradici, kterou založil můj partner Karel Janeček, když začal takto „násobit“ veřejné sbírky Nadačního Fondu pomoci.

Máte pocit, že naše porodnice nejsou pro nastávající maminky dostačující? V čem by se podle vás měly změnit?
Jsem přesvědčená o tom, že žena by měla mít možnost volby. I když jsou české porodnice z mnoha pohledů na velice dobré až špičkové úrovni, je to bohužel jediná možná standardní volba, a proto nikdy nemůže být dokonalou volbou pro všechny. Ženy jsou různé, mají různé potřeby a preference. A vždy je dobré, aby žena rodila tam, kde se cítí dobře a bezpečně ona sama. Pro většinu žen v Česku to nejspíš stejně bude porodnice. Ale jsou i takové, pro které je klíčový pocit soukromí, klid, podpora ženského týmu, garance maximální podpory pro fyziologický porod, kontinuální péče porodní asistentky, se kterou naváže osobní vztah a které hluboce věří, prostředí, které je komfortní, útulné a uzpůsobené i pro vertikální porodní pozice. A to bohužel české porodnice zpravidla nenabízejí. Určitě by bylo žádoucí některé z těchto aspektů vylepšit i v rámci porodnic. Ale zároveň je důležité poskytnout možnost ženám, které si to přejí, aby mohly rodit mimo porodnici, v zařízení, které je k tomu dobře uzpůsobené, poskytuje profesionální lékařské zázemí a zároveň splňuje jejich požadavky a preference. Porodní domy a centra právě tohle umožní.

Jak jste s projektem Porodních domů daleko a kdy si myslíte, že budou moct ženy reálně porodní domy využívat?
Porodní domy nejsou „můj“ projekt – já jsem pouze dlouhodobá podporovatelka. V ČR máme APODAC (asociaci pro porodní domy a centra), odbornou organizaci, která vykonává velice kvalitní práci a skutečně přispívá k tomu, aby zde porodní dům a centra začala fungovat. A aby nejen „nějak“ fungovala, ale aby nabízela skutečně prvotřídní služby dle evropských směrnic a na základě doporučení a zkušeností z obdobných úspěšných pracovišť v zahraničí.
Odpověď na tuto otázku závisí na mnoha faktorech a vůli mnoha aktérů. Nicméně já osobně věřím a vřele doufám, že se bavíme maximálně o 1-2 letech.

Vy sama jste maminkou dvou malých dětí. Jaké jste měla porody a jak na ně vzpomínáte?
Oba porody jsem měla nádherné a vzpomínám na ně velice ráda. Se synem jsem velkou část porodu strávila doma. Na jeho konci jsme ale přejeli do porodnice, když jsme potřebovali drobný zákrok. Mám tedy velice hezkou zkušenost z (britské) porodnice, i s převozem z domácího prostředí.
Dceru jsem porodila tady v Praze, doma do vany, za milé a profesionální podpory dvou porodních asistentek. Druhý porod byl můj vysněný, už jen proto, že až na posledních pár kontrakcí vůbec nebolel. Což je něco, o čem jsem dříve velmi pochybovala, že by to mohlo být vůbec možné. V obou případech jsem rodila v náručí otce svého dítěte, což pro mě osobně bylo to nejkrásnější, a nezažila jsem ani sekundu separace od svého miminka, což si upřímně ani nedovedu představit.

Dalším vaším zájmem jsou rituály a na vašich stránkách jsem se dočetla, že jste kněžka. Můžete mi tento termín prosím lépe vysvětlit? Co je vaší náplní?
Dle Wikipedie: „Kněžka by se dala definovat jako ženská obdoba kněze. Je kvalifikována k provádění náboženských rituálů…“. Konkrétní směr, ve kterém pracuji já, lze blíže vymezit jako nepohanský ekofeminismus. Víc o kněžkách v mém pojetí se dozvíte na www.knezkabohyne.cz. Ale v kostce se jedná o ženu vyškolenou k provádění ceremonií a rituálů, které nespadají pod konvenční církev.
Sama jsem se školila tři roky u Kathy Jones v chrámu v anglickém Glastonbury. Následně jsem přidávala inspirace z cest, ze svých setkání s různými podobami rituálů, které jsou praktikované dnes po světě, ale také z historie, kterou jsem původně na Oxfordu studovala. Obecně se snažím hlavně o to, aby rituály měly praktický účel a sloužily jako podporující prožitek v období důležitých životných změn.
Například zrovna předporodní a poporodní rituál je něco, co pro mě osobně bylo nesmírně důležité v perinatálním období a těsně po porodu. Troufám si říct, že mi daly významný pocit podpory a reálně mi pomohly udržet se na pozitivní vlně. Ze zpětných vazeb žen vím, že nejsem sama. Nejedná se zdaleka jen o abstraktní spirituální záležitost. Rituál může například zahrnovat velice praktické sliby kamarádek, že budou budoucí maminku po porodu podporovat. Například si domluví rozvrh, kdy bude která chodit s obědem, pomáhat s miminem apod. Je to do velké míry i o tvoření komunity a podporujících vztahů. V rámci rituálu „menarche“ (oslava první menstruace) například dívce dáváme dobré rady „jak na to“, co s bolestí a diskomfortem, sdílíme své zkušenosti a příběhy.

Jsou rituály v dnešní době ještě vůbec potřeba? K čemu nám jsou dobré?
Věřím, že určitě ano. Dle mého názoru, jsou rituály a ceremonie jakožto demarkace důležitých životných změn přirozenou lidskou potřebou. Není náhodou, že v každé kultuře najdeme bohatou škálu obřadů nebo ritualizovaných zkoušek dospělosti. Dnes vidíme i akademické práce, které potvrzují význam rituálů a ceremonií pro lidskou psychiku a tvorbu komunity.
Obzvlášť dnes a v ateistickém Česku je touha po nedogmatických „novodobých“ rituálech velmi výrazná. Ty zčásti nahrazují pro nevěřící to, co by mohla nabídnout církev. Navíc, například v naší tradici řešíme mnohem širší spektrum životních událostí, než je tradičně zvykem – tedy svatbu, pojmenování dítěte a pohřeb. Přidáváme rituály spojené například s plodností – oslava první menstruace, předporodní a poporodní rituály, oslava přechodu. To jsou obřady, které se v jiných kulturách zachovaly, ale v rámci západní křesťanské tradice zpravidla nebyly podporované a vymizely. Pro ženy, zvláště v dnešní době, která bývá ohledně hodnoty mateřství často zmatená a ambivalentní, zrovna tyto oslavy mohou hrát velmi pozitivní a podporující roli. Rituály mohou pomáhat zpracovat náročné životní události, jako jsou například rozvod nebo potrat.

Může se kněžkou stát jakákoliv žena nebo je na to potřeba nějaké speciální nadání?
Řekla bych, že je to jako u každé jiné profese. Každý se to může naučit, pokud se poctivě a delší dobu učí postupy. Nicméně, aby byl někdo ve svém oboru opravdu vynikající, je potřebná i určitá míra talentu nebo prostě správných osobnostních předpokladů. U kněžky toto určitě platí také. A možná i o něco víc než jinde.

Máte třeba vy sama nějaký oblíbený rituál, který ráda opakujete?
Co dělám pravidelně a ráda, je „rituál vděčnosti“. Připomínám si vše, za co bych měla být v životě vděčná a snažím se potom vědomě vytvářet způsoby, jak můžu „dávat zpět“, třeba pomocí projektů, charity, podpory konkrétních lidí apod.
Z pozice kněžky mám nejraději právě rituály tykající se těhotenství – tedy předporodní, poporodní a rituál pojmenovaní miminka. Přijdou mi naprosto klíčové a většinou jsou spojené s prožíváním obrovské radosti.

Ještě mě napadá, vy jste vystudovala politologii na Oxfordu, a to je přeci diametrálně odlišné od všech ženských témat. Jak jste se dostala k tomu, že místo toho, abyste byla diplomatkou, řešíte ženská témata?
Já myslím, že bych řešila ženská témata, i kdybych byla diplomatka. Nevnímám to jako oddělené, právě naopak. Už na Oxfordu jsem studovala ženskou otázku v rámci sociologie na politologické fakultě a pohanské rituály v rámci rané historie Britských ostrovů. Pravě tam mě předkřesťanská kultura začala fascinovat. Navíc, druhou vysokou školu mám v oboru Gender, Development & Globalisation, kde už jsem se mohla soustředit na porodnictví a obecné otázky kolem ženské plodnosti, roli ženy ve společnosti apod. Ale hlavně, nikdy jsem nechtěla pracovat primárně pro výdělek, ale chtěla jsem zkusit, zda si dokážu vytvořit stabilní finanční zaklad tím, že budu dělat to, co považuji za důležité a co mne hluboce zajímá a baví. Ženská témata jsou a vždy byla mou velkou vášní. Jsem ráda, že se mi to skutečně povedlo.