České porodnictví trpí narcistní poruchou osobnosti

Česko se připojuje už pojedenácté ke Světovému týdnu respektu k porodu. Hnutí za aktivní mateřství, které tuto tradici zavedlo, pořádá 16.-22. května v pražském kině Perštýn. Tradiční Festival o těhotenství, porodu a rodičovství.

porod_zoja fedorova_9028961_ml

Akce se rychle rozrůstá do dalších regionů – v Brně se můžete těšit na řadu přednášek, filmových projekcí a dalších událostí, které zaštiťuje Unie porodních asistentek a Nesehnutí. Pravidelně se připojuje i Ostrava, Olomouc a další města a městečka. Každoročně proběhne u příležitosti Světového týdne respektu k porodu několik desítek nejrůznějších akcí. Výběr toho nejlepšího najdete na webu Respektkporodu.cz.

Společným cílem akcí Světového týdne respektu k porodu je propagace normálního porodu a přátelské porodní péče pro matku a dítě v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky. Letošní téma je MÉ TĚLO, MÉ DÍTĚ, MÉ ROZHODOVÁNÍ.

Nabízíme vám rozhovor Petry Sovové, dlouholeté propagátorky přirozených porodů s porodní asistentkou Kristinou Neubertovou Zemánkovou, pohled dvou žen, kterým vskutku jde o porody s úctou a respektem vůči ženám i dalším rodícím se generacím.

Kristina Neubertová Zemánková pracuje jako komunitní porodní asistentka. Pečuje o ženy v těhotenství, při porodu a po něm s úctou a respektem k jejich přáním. Vystudovala psychologii na FF UP, kde se dlouhodobě věnuje tématům vlivu porodu na sebepojetí a sexualitu žen. Je zastánkyní přirozeného porodu. Přála by každé ženě, aby pro ni porod byl oslavou ženství, krásným zážitkem, na který bude ráda vzpomínat. Věří ve vrozenou schopnost žen přivádět děti na svět.

Petra Sovová, spoluzakladatelka Hnutí za aktivní mateřství a jeho dlouholetá aktivistka, matka sedmi dětí. Je ředitelkou Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství, který pořádá H.A.M. každoročně v rámci květnového Světového týdne respektu k porodu. Kristinu osobně zná, už několik let zpovzdálí sleduje při práci, obdivuje ji a drží palce nejen jí, ale všem porodním asistentkám i rodičkám.

Kristino, jak jsi se dostala k práci porodní asistentky? Byla to jasná volba? Náhoda? A zpětně – jaké jsi měla představy o této profesi jako nedospělá holka, která hledá svou cestu, a jak ji vnímáš teď, jako zkušená porodní bába?

Práce porodní asistentky nebyla mým dětským snem, spíš mi tak nějak spadla do klína jako takový dáreček, překvapení. Pocházím z rodiny, kde byli lékaři, gynekologové, pediatři a já si přála ubírat se tímhle směrem, chvíli jsem chtěla být plastický chirurg, což mi tehdy přišlo kreativní. Zároveň jsem už jako malá vnímala chování lékařů v ledasčem jako povýšené a neuctivé k ženám a nelíbilo se mi to. Když jsem dospívala, velký vliv na mě měla kamarádka mojí maminky, která je dula, žila dlouho v zahraničí, a tak téma porodu bylo častým námětem, vždy mě to bavilo poslouchat, a ten tajemný svět zázraku zrození mě velmi přitahoval. Když jsem pak dorostla do věku, kdy jsem se měla rozhodnout, co v životě chci dělat, začala jsem váhat, zda je medicína skutečně dobrou volbou. Protože jsem si přála podporovat ženy ve svobodném porodu, v tom co chtějí, chtěla jsem chodit k porodům doma. Pak jsem v osmnácti nečekaně otěhotněla, a to byl bod, kdy jsem se rozhodla, že na medicínu nechci, že bude lepší věnovat se miminku a že budu studovat na porodní bábu. 

Co děti? Jak změnily tvé vlastní porody vnímání žen a práce porodní asistentky?

Své první miminko jsem porodila ještě předtím, než jsem začala studovat na porodní bábu. Měla jsem hodně načteno, byla jsem jedna z prvních žen s porodním plánem v porodnici a zažila jsem opravdu krásný přirozený porod, bohužel se separací od miminka, což bylo tehdy zvykem. Když jsem pak šla studovat, už jsem měla vlastní zkušenost, navíc poměrně vybočující z učebnic. Zažila jsem totiž od určité chvíle porod bez bolesti. O tom jsem do té doby nikdy neslyšela, že by to bylo možné. Dostudovala jsem a začala pracovat tak, jak jsem si přála. Ke konci studia jsem zažila přirozený potrat, kdy mi miminko zemřelo v děloze. Další miminko jsem porodila půl roku po skončení školy, doma s mou porodní bábou. To už jsem sama doprovázela k porodům doma, tehdy se to ještě dalo říkat otevřeně. Všechny mé děti mě hodně naučily a hodně ze svých osobních zkušeností čerpám při práci. Vnímání žen a mé práce se jejich příchodem nezměnilo, ale utvářelo.

Jak se ti tady v srdci Evropy pracuje? Máš nějaké zkušenosti ze zahraničí?

V rámci systému zdravotní péče, jak je nastaven u nás, se mi pracuje upřímně dost špatně. Nicméně snažím se nevěšet hlavu, cesty existují, ale cítím se jako takový „underground“. Zkušenosti ze zahraničí mám pouze zprostředkované, ráda se bavím s kolegyněmi, které tam pracují a hodně čtu blogy zahraničních porodních bab. Je to velká inspirace. A taky je trošku frustrující, že něco, co je jinde naprostý standard, nad kterým se nikdo nepozastavuje, je tady něco absolutně neprůchodného, nenormálního. Systém u nás je jaksi děravý. Ženy mohou rodit doma, ale porodním asistentkám je vyhrožováno, když k porodu půjdou. Porodní asistentky mohou chodit se ženami do porodnic, ale nesmí o ně pečovat, pokud nemají smlouvu, kterou je téměř nemožné získat. Porodní asistentky zaměstnané v porodnicích nemohou pracovat samostatně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jsou nuceny dělat zákroky, které by samy ze své vůle nedělaly. Komunitní porodní asistentky nesmějí předepisovat ženám vyšetření, jejich péče není hrazená ze zdravotního pojištění, a tak ženy, které nejsou spokojené s péčí gynekologa v těhotenství, nemají jinou možnost, leda by za ni platily. Je toho hodně co máme oproti vyspělým zemím dohánět.

Jak se u nás měnil přístup k porodu? Dejme tomu během minulého století?

Přístup k porodu se za posledních šedesát let měnil neuvěřitelně. A mění se stále. Nejprve byly ženy po druhé světové válce po letech, kdy se rodilo doma, nahnány násilím do porodnic. A porodním bábám bylo zakázáno chodit k porodům doma. K porodu se začalo přistupovat jako k výrobnímu procesu. Žena se stala jen obalem na produkt – dítě. Duše tou dobou byla snad skoro sprosté slovo (alespoň z popisu mých babiček a maminky). Hitlerovský vynález – separace matek a dětí, jako nástroj k vytvoření emočně chladných lidí, strojů neschopných mezilidských vazeb, slepě poslouchajících autority, je tou dobou standard péče. Zatímco ve vyspělém světě již od šedesátých a sedmdesátých let vidíme snahu o zlidštění porodu, my si ještě pěknou řadu let počkáme. Nejprve po převratu začneme pouštět k porodu tatínky, některým zdravotníkům připadá, že to je krok maximální vstřícnosti. Pomalá změna ve smýšlení o porodu začíná přicházet po roce 2000, dostávají se k nám informace ze zahraničí, překládají se knihy o přirozených porodech a ženy pomalu začínají přicházet na to, že je to jejich tělo, které rodí, že porod mohou mít ve svých rukou, že nemusí slepě odevzdat zodpovědnost, že je možné přát si partnerský přístup v porodnictví. Objevují se první porodní plány v porodnicích a první ženy, které zase po letech chtějí rodit doma. Začínají fungovat soukromé porodní asistentky jako odbornice na fyziologický porod a duly coby odbornice na podporu. Zprvu je to názorový boj, ale postupně si i někteří zdravotníci začínají uvědomovat, že standardní postupy, které se praktikují v porodnicích, nemusí být prospěšné všem ženám a jejich dětem. Když jsem před sedmi lety studovala, neviděla jsem jediný porod v jiné poloze než vleže na zádech, všechny prvorodičky měly nástřih, téměř všechny ženy rodily s oxytocinem a pod vlivem tlumících léků, zdravé děti byly ihned po porodu odnášeny do inkubátoru, aby se prohřály. Dnes je běžné, že ženy do porodnic přicházejí s porodními plány, rodí v libovolných polohách, nikdo jim nezakazuje pít ani je nenutí k holení či klystýru, mnohé porodnice nakoupily sady červených ručníků a podporují bonding. Některé porodnice lákají klientky na možnost přivést si vlastní porodní asistentku, která má s nemocnicí smlouvu. Je úžasné, kolik se toho změnilo. Stále však to všechno dobré není standard. Když se žena na porod nepřipravuje a hlasitě nedává najevo co chce či nechce, čekají ji většinou praktiky jako před třiceti lety. Stále, navzdory výzkumům, vnímám, že přirozený porod je brán jako výstřednost, nikoli ideál porodní péče. Stále vnímám tendenci k boji o moc nad ženami. Myslím, žes to byla ty kdo říkal, žes jednou mluvila s jedním porodníkem – primářem a že ti řekl, že kdyby si ženy rodily tak jak chtějí, byla by to úplná anarchie. To je myslím velmi výstižné.

Ano, byl to ředitel jedné porodnice a měl na mysli porušování vnitřního řádu nemocnice. Vůbec nechtěl pochopit, že takový řád nesmí být v rozporu s právy rodících žen, že to jsou svobodné bytosti.

A teď navýsost aktuální otázka: Česká gynekologicko-porodnická společnost ústy svých zástupců nedávno prohlásila, že nevidí žádný důvod pro vznik porodních domů. V prohlášení se dotkla i péče porodních asistentek, které jsou prý především asistentkami lékařů a nemohou přece jen tak samy vést porodní dům. Porodní domy, tedy zařízení vedené jen porodními asistentkami, kde je podporována fyziologie porodu a autonomie žen, tady přitom mnoha ženám chybí. Od února se o tom přesvědčuje i Ministerstvo zdravotnictví, které prostřednictvím svého facebookového profilu vyzvalo ženy, ať píší, co by chtěly v porodnicích změnit. Právě péče komunitních porodních asistentek a možnost zvolit si i jiné místo porodu se v anketě objevuje asi nejčastěji. Co říkáš kategorické reakci ČGPS, tedy profesní organizace české gynekologie? Není to vyhlášení války? 

Mně to připadá s prominutím komické. Jak dlouho ještě budou někteří lékaři popírat smysl něčeho, co ve vyspělých státech Evropy skvěle funguje už léta? Jako psycholožka bych řekla, že české porodnictví trpí narcistní poruchou osobnosti. Vždyť je to trapné – stále dokola tvrdit, že porodní domy jsou k ničemu, navzdory výsledkům výzkumů, statistik i dobré praxi v zahraničí. Vnímám to jako neochotu k vývoji, jako určitou vývojovou krizi. Přitom nespokojenost českých žen a často i jejich partnerů je v současné době tak velká a sílící, že to takto nemůže už dlouho pokračovat. Vždyť to je porodnická diktatura, v čem žijeme. Po čase diktatury musí přijít revoluce.

Jak se k prohlášení postavily porodní asistentky, jak se budou bránit? A co mají dělat ženy?

Zatím je to novinka a jako porodní báby jsme se k tomu ještě neměly čas setkat a společně vyjádřit. Osobně nemám chuť se nějak bránit nebo vůči tomu vymezovat komunikací s autory prohlášení. Vnímám to jako zbytečnou ztrátu času, kdo nechce pochopit, nepochopí. Myslím, že to, co můžeme dělat jako porodní báby i jako ženy, je prostě dávat najevo svůj názor veřejně a na patřičných místech – na Ministerstvu zdravotnictví, na pojišťovnách, svým poslancům. Říkat otevřeně, co není v pořádku. Stěžovat si, a pokud to nejde jinak, tak využít i soudní cesty.

Jsi jedna z osobností, které přijaly pozvání na pražský Festival o těhotenství, porodu a rodičovství. Během ústředního diskusního večera budeme společně hledat odpověď na další aktuální otázku – co brzdí rozvoj českého porodnictví? Jak je možné, když teoreticky celkem přesně víme, jak vypadá zdravá a bezpečná péče, že je v našich porodnicích stále tak zastarale narušovaná a ženy tak zoufale nerespektovány? Zkusíš na ni odpovědět už teď?

To, co brzdí rozvoj českého porodnictví je podle mě jednak již zmíněná neochota určitých českých lékařů k vývoji. A za druhé určité celospolečenské ladění, kdy jsme, možná vlivem minulého režimu, závislí na autoritách. Svoboda nás vlastně děsí. Děsí nás zodpovědnost s ní spojená. Je tak pohodlné přijít do porodnice a nechat všechno na lékařích, a když se to nepovede, dát jim to za vinu. Když občas – moc to tedy nedělám – čtu diskuse pod články o porodech, nestačím se divit, jak jsou lidé často agresivní například vůči ženám, které rodí doma. Jak je pro ně absolutně nepřijatelné, že by to někdo mohl dělat jinak než většina. Agrese je často způsobená frustrací. Je to dlouhodobý problém, jsme národ frustrovaných jedinců. Většina z nás zažila při svém narození separaci od matky, jsme tedy emočně nestabilní, sami sebou nejistí. Bojíme se změn, protože by to znamenalo přiznat, že jsme něco dělali špatně. Strach přiznat chybu převažuje nad radostí z možnosti vývoje k lepšímu. Pro ženu je podle mě mnohem snazší myslet si, že u porodu trpěla, protože to bylo nutné – zdravotníci ji a dítě těmi nepříjemnými postupy zachránili – než si přiznat, že se stala obětí zbytečných rutinních postupů. Je nepříjemné být obětí. Tento jev vytváří obrovskou rezistenci vůči změně. Pak je tam podle mě určitě otázka genderová. Dítě se může narodit jen skrze ženu, porod je proces, který ženu utváří, nesmazatelně se do ní zapíše, žena která porodila, už nikdy nebude stejná. A to je velký prostor pro manipulaci. Pokud se k ženám při porodu budeme chovat s úctou, budeme mít generaci silných a sebevědomých žen. Ale chceme to? Nebo chceme raději submisivní ženy, které při porodu „zachráníme“ a tím jim vtiskneme pocit, že jsou neschopné.

To zní dost fatálně, vnímáš i naději?

Ano. Určitě. V současné době raketově přibývá žen i mužů, kteří berou svůj život do svých rukou, kteří si chtějí volit svou cestu a přijímají za ni zodpovědnost. Vnímám celospolečenskou tendenci ke změně k více vědomému životu. Myslím, že současný stav už není dlouho udržitelný. Mám devítiletou dceru, těším se, že až ona bude rodit, bude už moci prožít příchod svého miminka s úctou a respektem, ať už to bude v porodnici, doma nebo v porodním domě. 

Děkujeme za rozhovor.