Straší ještě inkluze? A co ti, kteří se vymykají normálu?

Celkem nedávno horké téma, dnes téměř ticho po pěšině. Školy se rozjíždějí a na rozebírání případné problematiky není čas a možná ani chuť. Nicméně problém tu je a nadále bude. Protože rozdíly mezi dětmi existují a nikdy nezmizí, stejně tak, jako nesrovnáme sinusoidu, která je ukazatelem inteligence v rozpětí od takřka nulové po genialitu.

V tomto pojednání vyjdu částečně ze své někdejší vlastní pedagogické praxe, ale hlavně z díla dosud plně nedoceněného a pochopeného švýcarského psychoterapeuta, analytického psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga. Jeho myšlenky, nejenže jsou stále živé, ale předesílají i problémy, které přinese až budoucnost.
Ve své někdejší pedagogické praxi, zvlášť v dětském domově, jsem pracovala s dětmi od frekventantů někdejší zvláštní školy, po premianty základní i střední školy. Ano, takové je rozpětí v dětských domovech běžné (tedy dokonalá inkluze), a pokud děti něco sráží do pocitu nedostatečnosti, pak je to absence citového zázemí, které jim toto zařízení ani při nejlepší možné péči není schopné poskytnout. Ale právě prostředí dětského domova mi dalo větší možnosti proniknout do struktury dětského kolektivu, než praxe učitelská. Prostředí dětského domova totiž poskytovalo docela jiné, příznivější podmínky pro vytváření přirozené hierarchie, připomínající tu, jaká panuje v přírodě. Vůdčími osobnostmi jak v dívčím, tak chlapeckém světě, se stávali skutečně silní jedinci, bez ohledu na jejich školní výsledky i bez ohledu na rasovou příslušnost. Pak záleželo na vychovatelích, nakolik dokážou tyto osobnosti respektovat a spolupracovat s nimi. Tedy neprovozovat „srážení hřebínku“, což mnozí pedagogové rádi provozují a tím si sami podřezávají větve. Vytvářejí si tím často hodně tvrdou opozici. Ale není tomu tak i ve školních třídách, případně i v rodinách s více dětmi?
Takže k dětem obecně. Každý jednotlivec, každá lidská bytost, má své silné stránky, pro něco je nadané, pro něco má vlohy. Mnohokrát mívám podezření, není-li častou příčinou postrachu rodičů a pedagogů, ADHD, nedostatečné vytížení dítěte v tom, na co je mimořádně nadané a naopak nucené do toho, pro co, laicky řečeno, prostě nemá vlohy. Řekněme – dítě výjimečně jazykově nadané, namísto aby své nadání dále a hlouběji rozvíjelo, ztrácí spoustu duševního potenciálu šprtáním matematiky, pro kterou nemá nejmenší vlohy. A naopak, pro dítě matematicky a celkově exaktně nadané bývá cizím územím společenskovědní oblast. Jsou ale i, vzácně, děti celkově mimořádně nadané a ty pak trpí tím, že jsou nuceny v integrované třídě jít hluboko pod svou úroveň. Není pak divu, že zlobí, vyrušují anebo ignorují výuku, která jim nedává prostor pro další rozvoj. Hrozí jim i další mínus: nenaučí se učit. Dávám slovo C. G. Jungovi:

„Duševní schopnosti nadaného se pohybují v široce rozpjatých protikladech. Rovnoměrné nadání ve všech duševních oblastech je totiž velikou vzácností. Dokonce bývá pravidlem, že ta nebo ona oblast bývá nadáním tak málo obdařena, že lze mluvit takřka o výpadku. Především stupně zralosti jsou mimořádně rozdílné. V oblasti nadání převažuje leckdy abnormální raná zralost, zatímco mimo tuto oblast jsou duševní funkce ještě pod normální úrovní příslušného věku. Z toho někdy vzniká klamný vnější dojem: domníváme se, že máme co činit s nerozvinutým, duševně opožděným dítětem, a v žádném případě bychom se u něho nenadáli nějaké nadprůměrné dovednosti. Anebo se může stát, že předčasně zralý intelekt dítěte není provázen odpovídajícím vývojem vyjadřovacích schopností, a dítě je proto nuceno vyjadřovat se zmateným nebo jinak nepochopitelným způsobem.“

Tedy ano, s tím vším se musí učitel potýkat a lze si snadno představit, jak náročný to je úkol. Vyžaduje mimořádnou schopnost za prvé rozeznat u dětí jejich specifické schopnosti a stejně tak mimořádnou schopnost, jak zaujmout žáky slabší a zároveň vytížit ty nadané a snadno chápající. Řešením by mohlo být zadat nadaným mimořádně náročný úkol, aby se s ním potýkali, zatímco se bude věnovat méně nadaným. Ale posuďme, je to vůbec v lidských silách? Nebylo by snazší mít třídu elitní a třídu, řekněme, praktickou? Či slovem nepedagogickým – polopatickou? A to bez jakéhokoli hanlivého přídechu? Opět slovo C. G. Junga:

„Ať chci, nebo ne, mé myšlenky se zatoulaly daleko do školních let, kdy jsem se setkal s evropskou předpojatostí, vtělenou do postavy učitele. Jako dvanáctiletý školák jsem se vůbec necítil ospalý nebo hloupý, ale často jsem se hrozně nudil, když se pan učitel zaobíral žáky, kteří dobře nestačili. Štěstí mě potkalo alespoň v tom, že jsem geniálního učitele latiny, který mě během cvičení posílal do universitní knihovny, abych mu přinesl knihy, jež jsem pak na co nejdelší zpáteční cestě s rozkoší louskal.“

Takže je to marné, opět to záleží na učiteli. Jenomže s jakoukoli posílkou by dnešní učitel neobstál, jak jistě sami uznáte. (U mě, která jsem plynně četla ve čtyřech letech, to paní učitelka řešila jinak. Téměř celou první třídu jsem trávila za dveřmi na studené chodbě s páchnoucími záchodky. Kruté, ale kdo by snesl věčné vykřikování bez předešlého vyvolání a další drzosti?) A co říká C. G. Jung?

„Výchova nadaných dětí klade značné nároky na psychologickou, intelektuální, mravní a uměleckou vnímavost a chápavost vychovatele. Tyto nároky jsou patrně tak vysoké, že jejich splnění snad při špetce soudnosti nemůžeme od učitele ani očekávat. Vždyť by musel být popřípadě taky génius, aby mezi svými žáky dokázal adekvátně postihnout žáka geniálně nadaného.“

A dále:

„Blízká příbuznost různých nadání s patologickými odchylkami stěžuje problém výchovy nadaných dětí. Nadání totiž nejenže bývá téměř zpravidla kompenzováno určitou méněcenností v jiné oblasti, ale dokonce se někdy sdružuje s chorobným defektem.“

Konečně se dostáváme k inkluzi, očima velkého C. G. Junga:

„Pro výchovu nadaného dítěte se mi tedy jeví jako lepší, aby chodilo do normální třídy s ostatními dětmi, místo aby se převáděním do zvláštní třídy ještě zdůrazňovalo jeho výjimečné postavení. Škola je koneckonců už částí velkého světa a obsahuje v malém všechny faktory, se kterými se dítě v pozdějším životě setká a se kterými se bude muset vyrovnat. Alespoň zčásti se tomuto nezbytnému přizpůsobení může a má naučit už ve škole. Příležitostné střety neznamenají žádnou katastrofu. Fatálně působí pouze neporozumění, pokud je chronické, nebo když citlivost dítěte dosahuje neobvyklého stupně a není možnost eventuální změny učitele.“

Závěrem? Sama jsem na vážkách. Asi bych se přiklonila k inkluzi s tím, že nadané dítě dostane možnost rozvíjet své speciální schopnosti v zájmové oblasti. Tam, kde najde své „spřízněné duše“ či spíše „spřízněné volbou“ a možnosti maximálně v sobě rozvíjet to, co je mu skutečně blízké, v čem cítí svoji budoucnost. A tyto možnosti mu naše společnost poskytuje mnoha formami. (Viz například úspěchy našich žáků a studentů v mezinárodních soutěžích.)

Literatura: C. G. Jung: Duše moderního člověka. Z německého vydání přeložil Karel Plocek, vydalo nakladatelství Atlantis.

P. S.: Neodpustím si jednu perličku. V dětském domově jsem se setkala s dívkou, žákyní tehdejší zvláštní školy. Měla mimořádný smysl pro orientaci, což se poprvé projevilo, když jsme zabloudili v lese na letním táboře. Od té doby jsme se při všech obdobných příležitostech cítili zcela bezpeční pod jejím vedením. Ale daleko obdivuhodnější byla schopnost, nad níž mi zůstával rozum stát. Zadali jste jí jakékoli datum a z jakéhokoli období, třeba i ze středověku, okamžitě věděla, jaký to byl den. Od ní jsem se dozvěděla, že jsem se narodila v pátek. Ovšemže jsme si museli zjistit z různých zdrojů, kterému datu odpovídal jaký den v týdnu. Něco se zjistit dalo. Nemusím zdůrazňovat, že se nikdy nemýlila.

Jindřiška Ptáčková