Když se rodiče moc ptají

Názor našich dětí je někdy důležitý, a proto jim slovo dejme. Přesto, myslíte, že jsou až tak potěšené, kdy po nich neustále chceme, aby se nějak rozhodly?

Všimli jste si, že někdy zahlcujeme své malé potomky tisíci dotazy. Sledujete někdy, co všechno vlastně chtějí dospělí od dětí vědět?
– Co chceš k jídlu?
– Chceš se teď vyčůrat nebo to necháme na potom?
– Co budeme dělat o víkendu?
Otázka stíhá otázku. Je to dáno většinou tím nejlepším úmyslem. Prostě nechceme dítě pořád k něčemu nutit! Chceme mu přece co nejdřív ukázat, že si vážíme jeho názoru.
Je to sice dobře míněno, avšak špatně provedeno, tvrdí psychologové i další odborníci na výchovu dětí. Vyplatí se ale zrekapitulovat si otázky, které dennodenně klademe svým potomkům. Nejčastěji jsou to tři kategorie otázek:

Jednoduché otázky: Jak chceš to vajíčko? Kde si chceš sednout? Co si zahrajeme?
Je velice pravděpodobné, že dítě na otázku ani neodpoví. U ročního nebo dvouletého dítěte taková otázka může spustit až několikaminutový myšlenkový proces. Kdo se opravdu zajímá o názor, musí se obrnit trpělivostí.

U doplňovacích otázek (Co chceš jíst?) musí tazatel počítat s bezradností, případně i s „politicky“ nekorektní odpovědí (gumové medvídky). Vhodnější jsou otázky nabízející předem dané možnosti (mrkev nebo květák?). Zkracuje to celý dotazovací proces a dítě má pocit, že spolurozhoduje.

Řečnické otázky: Proč jsi uhodil Martina? Neměl by sis vyčistit zuby? Proč jsi strejdovi nepodal ruku?
„Řečnické“ jsou takové otázky, na které tazatel ve skutečnosti neočekává odpověď a mrňous na ně v podstatě ještě neumí odpovědět. Přesněji ani to nejsou žádné otázky, nýbrž zaobalené příkazy. Dospělé mohou takové otázky pořádně rozčílit, přitom malé děti často ani nepochopí, že jde o skrytý pokyn. Proto je lepší volit jasná slova. Nechci, abys bil ostatní děti! Nebo: Oba si teď půjdeme vyčistit zuby!
Podskupinou řečnických otázek jsou pseudodemokratické otázky. Například: Pojedeme v sobotu k babičce? Dítěti tak sugerujeme, že může odpovědět ano nebo ne, jenomže tatínek už o věci rozhodl: On chce k babičce jet, měl by ale lepší pocit, kdyby jeho nápad požehnaly i děti. Patová je situace, když odpověď zní „ne“. Následuje obvykle zdlouhavá diskuze, která roztrpčí jak otce, tak dítě.
Závěr: Nepředstírejte demokracii tam, kde není možnost svobodné volby.

Nezodpověditelné otázky: Na co chceš raději hrát, na flétnu nebo kytaru? Máme jet na dovolenou do Itálie nebo do Rakouska? Na děti je často příliš, už když musí plánovat následující hodinu. Natož, aby se jich někdo ptal na takové věci. Rodiče při kladení těchto otázek často a jaksi automaticky vycházejí z předpokladu stejného vědomostního rozhledu, jako mají oni sami. Malé děti však ještě nemají zralá příslušná mozková centra a tudíž nejsou schopna činit komplexní rozhodnutí.
Nejmenším dětem a také i předškolákům chybí ještě životní zkušenost, která umožňuje vyhodnotit důsledky jednotlivých možností. Vědí možná, jak flétna nebo kytara vypadají, nemají však představu, jaké nároky každý z těch nástrojů klade, u kterého je možné dosáhnout rychlejšího pokroku a jaký typ nástroje by jim lépe vyhovoval. Pro otázky o citovém postoji se hodí spíše formulace typu: Který nástroj ti zní příjemněji? Který se ti líbí? apod.

Existují i neškodné, nic neříkající a nešikovné otázky. S takovými se děti vyrovnají bez následků. Když jsou ale přívalem otázek zahrnovány každodenně, může je nakonec přepadnout velká nejistota, protože ve skutečnosti nevědí, zda chtějí zmrzlinu čokoládovou, stracciatellu nebo jogurtovou s třešněmi. Jsou zmožené neustálou nutností se rozhodovat. Můžou se stát úzkostlivými, protože rodiče sami nevědí, kam směřují.

Můžeme si tedy položit otázku: Jaké otázky můžeme vlastně malým dětem pokládat? Na to není jednoznačná odpověď. Každopádně by otázky měly být poctivě míněné, ne příliš časté a takové, které odpovídají dětským zkušenostem v tom kterém věku. Neměly by se týkat příliš vzdálené budoucnosti a také bychom dětem neměli nabízet přemíru možností. To vše totiž může dítě znejistit a přetěžovat.