Haló děťátko, to jsem já, tvůj táta!

Představte si, že by vás nepoznalo vlastní dítě. Děsivé, že? Jenže přesně to se může klidně stát. Například v období separační úzkosti:

Je to neuvěřitelné, ale skutečně se mi to stalo. Zapomněl jsem jméno své dcery! Sice jen jednou a asi tak na dvě vteřiny, ale přesto. Spinkala tehdy ve svém pokojíčku a z ničeho nic se uprostřed noci silně rozkřičela. Zjevně šlo o nějakou noční můru. Vypotácel jsem se z vlastní postele a šel z ložnice chodbou k dcerce ve stavu, který se těžko popisuje – trochu spánek, trochu bdění. Však to vy, kdo máte malé děti, dobře znáte. Člověk si v rané fázi rodičovství zvykne určitě věci dělat tak nějak automaticky, zvláště uprostřed noci – plní své úkoly, aniž plně procitne z hlubokého spánku. Ženy třeba kojí, muži uklidňují řvoucí mimina.
Ale abych to dopověděl: Tehdy v noci tedy moje dceruška měla zlý sen, a tak jsem se k ní doplížil, abych ji pochoval. Můj utlumený velký mozek se zřejmě dobře bavil, a tak mi jen neochotně napovídal: „Tvoje dítě pláče. Má zlý sen. Musíš ho utišit!…“ Když jsem se naklonil nad postýlku a chtěl dcerku něžně oslovit, stalo se něco nečekaného: „Tak pojď…ty…beruško… proboha… Jak se jmenuješ?“ Ano, měl jsem takové okno, že mi jméno vlastní dcery prostě nenaskočilo.
Snad mne omluvil chronický nedostatek spánku, jímž jsem tehdy trpěl. Člověk je tak nějak mimo. Naštěstí jsem si na jméno dcerky vzápětí vzpomněl, a ani jsem si o svou paměť nestihl dělat skutečnou starost. Leč vzpomněl jsem si na tuhle situaci pak často, a zejména, když jsem se později musel vyrovnat s tím, jak naše dcera procházela obdobím separační úzkosti.
Taky se totiž ocitla ve zvláštním rozpoložení, kdy její velký mozek sice tak nějak monitoroval, že patřím k rodině, ale jak se učila rozlišovat mezi svými nejbližšími a méně blízkými lidmi, naskakovala jí při pohledu na mne jakási nesprávná kontrolka a blikala červeně: „Pozor! Ne tak blízký!“
Nesprávná kontrolka? Inu, měl bych pro poctivost přiznat, že jsem v té době doma zrovna moc nebyl. Dojížděl jsem tehdy za prací a ještě jsem za povinnostmi hodně cestoval. Některé projekty trvaly i týdny. Byl jsem v tom čase s kolegy, než s rodinou. Tito kolegové si také stěžovali na chřadnoucí paměť, ovšem nikoliv svou, nýbrž svých potomků. Tátové totiž dozorovali a úkolovali své syny a dcery jen tak přes telefon, naříkali si na roztržitost, neorganizovanost i drzost svých potomků, ale že by horší soustředění dětí na otce mohlo souviset právě s oním otcovstvím na dálku, to si tihle chlápci tedy nepřipouštěli. Měli jiné starosti. Naše pracovní projekty byly pěkně namáhavé, byli jsme prostě leckdy úplně vyždímaní, a co se děje doma u našich žen a dětí, bylo tak trochu jako v mlze.
Mně se tak přihodilo, že jsem jednou přijel domů a bez jakékoliv předchozí psychické přípravy zastihl svou malou dcerku právě ve zmíněné vývojové fázi separační úzkosti. Zní to složitě, ale je to úplně normální – jde prostě o ten čas, kdy se batolata ve věku okolo prvních narozenin drží jen svých lidí, a těch cizích se bojí, což dávají najevo pekelným řevem, jakmile je jejich blízká osoba vzdaluje a ta cizí se naopak přibližuje.
U nás to bylo tak, že když jsem tehdy přijel z cest domů a dcerka byla u manželky, jakž takž mne ještě brala na milost, ale když moje žena třeba odešla z pokoje a já zůstal s dcerkou sám, dala se malá do neskutečného křiku. Situaci zrovna neprospělo, že svou touhu po mámě dávala najevo i tím, jak strašně rychle lezla směrem ke dveřím, jimiž máma na chvilku zmizela. Když se dcerce podařilo za mámou uniknout, zůstal už v pokoji jen jeden osamělý, silně frustrovaný, řevem dítěte ohlušený otec se značně narušeným rodičovským sebevědomím.

Knižní průvodci rodičovstvím si s podobnými situacemi pochopitelně vědí rady a doporučují celou řadu báječných řešení, jak dítě v separační úzkosti k sobě pozvolna a nenásilně přece jen připoutat:

– Musíte dát dítěti pocit jistoty.
– Pokud se nepěkně chová k neznámým osobám, poproste tyto osoby o pochopení a spolupráci, a hlavně ať si chování dítěte neberou osobně, jde konec konců jen o trochu obtížnou, nicméně pomíjivou vývojovou fázi.
– Hlavně dítě rozhodně nikdy nenuťte, aby se bratřilo s někým, o koho zjevně momentálně nestojí!

Jinými slovy, rodiče jsou vyzýváni, aby své dítě podpořili a umožnili mu separační úzkostí procházet, až nakonec sama přirozeně odezní. Na co ovšem takoví knižní průvodci rodičovstvím nemyslí, jsou situace, kdy se k odmítaným „cizincům“ zařadí sám otec, tedy žádná tetička z druhého kolena, jíž se přece jen lépe vysvětlí, když ji batole fakt nechce pusinkovat. A přesto se i tahle teta často urazí. Co jsem měl asi tak dělat já, otec?
No, bojoval jsem. Zkoušel jsem to s nadhledem: „Neboj, to pomine. Buď k dcerce trpělivý, znejistělí jste oba, ale ty jsi ten, který musí zůstat nad věcí. Však ono jí dojde, kdo jsi, jen buď trpělivý!“ koučoval jsem se.
Trochu mne uklidnilo, když jsem se pak dočetl, že tenhle trapas se nutně nemusí stát jen pracovně vytíženým otcům. Totéž se prý může stát i pracujícím matkám, které si s otcem prohodily roli a zrovna nebyly dost doma, když si dítě dělalo jasno v tom, kdo je mu osoba blízká, a kdo nikoliv. Mimochodem, batolata si prý lépe pamatují hlasy a vůně než obličeje, jež (pokud je nějakou dobu nevidí) zařazují do kontextu svého malého světa o něco obtížněji.
Kromě toho jsou už takto malé děti velmi vyhraněné osobnosti a každé dává jinak najevo nelibost, pokud s ním jeho rodič netráví dost času. Naše holčička se na mne tvářila doslova pohrdavě, a i když jsem se hodně snažil a ona nakonec přestala křičet, pořád mne jaksi přehlížela.
Moje zoufalství nakonec prolomila až má žena, která mne uklidnila krátkou, ale působivou větou: „Neboj se, tvůj čas prostě teprve přijde.“
Měla naštěstí pravdu. Jak dcerka rostla, můj nevděčný úděl přehlíženého živitele rodiny a jakéhosi okrajového účastníka společné domácnosti se měnil s tím, jak se měnila i ona sama. Čím více ji lákaly venkovní hry a dobrodružství a takzvaný vnější svět, tím více jsem jí měl co nabídnout, a v pozadí zůstávala zase máma. Jak se to říká? Matky jsou mostem člověka k sobě, otcové do společnosti.
Kdo nemá to štěstí, že si s manželským protějškem může práci rozdělit pěkně napůl, aby si i rodičovství oba užili rovným dílem, tomu nezbývá, než si na svůj čas počkat. Důležité je být v pravou chvíli na pravém místě. Pak se to všechno nějak poddá.