Alence je tři a půl roku. Její maminka má pocit, že je ještě moc malá na to, aby po sobě uklízela. Vlastně ještě nikdy v životě nemusela Alenka po sobě uklidit. Je jedináček, tak to její maminka nevnímá jako problém… Je to tak dobře?
Znám to. Často my rodiče trpíme představami, že naše dítko je ještě příliš malé na to či ono. Často mu „uvěříme“, že to ještě neumí, a pak se dozvíme, že ve školce nebo na kroužku je mnohem samostatnější než doma. A že v herně po sobě vždy uklízí…
„Moc dobře znám ten boj, kdy je třeba něco uklidit. Mnohokrát mi přijde zatěžko, abych trvala na tom, že děti musí pomoct s úklidem. Je to totiž mnohem jednodušší a rychlejší, když si to udělám sama,“ říká paní Karolína, maminka tří dětí. Jenomže „zapojit se“ je důležité hlavně pro děti samotné. Aby se naučily přebírat odpovědnost za to, co dělají. Aby nečekaly, že vše za ně udělá maminka. Je to také první příprava na život. Markéta Čapková, speciální pedagožka a lektorka kurzů Efektivního rodičovství říká, že je dobré dát dětem pocit, že něco dokáží, že mají v rodině své místo, že jsou pro ni důležití.
Zvládneš to sám!
Začátky „pomáhání v rodině“ by se tak měly soustředit hlavně na úklid hraček. A nejen to. Už dvouleté děti jsou schopné mamince něco podat – utěrku, plenku, když si mladší sourozenec ublinkne, nebo umí odnést počůranou plenku do koše, či podat sourozenci dudlík. Pomoci mamince však může dítě i tak, že se samo obslouží, samo si sedne na nočníček a nečeká, až mu ho maminka přisune pod zadeček…
Důležité je tak trénovat sebeobsluhu. Koneckonců to zvýší sebevědomí dítěte i v kolektivu. Když dítě ve školce umí samo jíst příborem, čůrat venku, zavázat si tkaničky, rozhodně se cítí lépe, než když mu v tom musí pomáhat učitelka, zvlášť když ostatní děti už to svedou. Stačí jen nedělat bezmyšlenkovitě věci za děti a přemýšlet, kde bychom je mohli zapojit. Například když se ve třech letech bude dítě podílet na přípravě batůžku do kroužku nebo na cvičení (dá do něj pití, zabalí rohlík do pytlíku, přidá cvičky…), je vysoká šance, že o pár let později si dokáže batůžek samo připravit. „Pro nás maminky je někdy těžké odhadnout, co už dítě dokáže samo a jak už jsem zmínila, je mnohdy jednodušší, když se nám do toho děti nepletou. Ale uvědomuji si, že když si ze začátku dáme tu práci a obrníme se trpělivostí, určitě se nám to vyplatí,“ říká paní Karolína. Dodává historku, která se stala její kamarádce: „Děti byly od rána protivné a ukňourané. Chystala se s nimi ven na pravidelnou dopolední procházku. Jakmile oznámila, že se půjde ven, začaly na ni křičet, že je má oblíknout. Pochopitelně hned! Jí přetekly nervy a zakřičela na ně, že když nebudou oblečené, nikam se nejde. A to se divila, že se sama oblékla i ta dvouapůlletá dcera, která se doposud vždy nechala obsluhovat. A ještě k tomu jak rychle! Děti dokáží překvapit.
Každé dítě má nějakou činnost, která ho baví a i podle toho se můžeme řídit. Většina dětí miluje pomoc v kuchyni – například krájení žampiónů nebo asistování při přípravě brambor, míchání těsta, vykrajování bramborových placek, nebo jen třídění utřených příborů. Když už se dítě v podobné činnosti najde, je dobré, aby ji mělo na starosti natrvalo. Aby to zkrátka byl jeho úkol v rámci rodiny. I když to třeba ze začátku nebude dokonalé a všude bude špína, po čase se to vypiluje. Gail Reichlin a Caroline Winkler, americké autorky, věnující se výchovnému poradenství více než třicet let, v knize Výchova dětí – 1000+1 rada pro každou situaci připomínají, že je dobré usilovat o dokončení úkolu, ale ne o jeho dokonalé provedení. Nemusí být vždy všechny knihy nebo hračky či pastelky pečlivě srovnány tak, jak byly. Cení se snaha. To podotýká také Markéta Čapková: „Je třeba změnit úhel pohledu a zaměřovat se na to, co se dítěti povedlo místo toho, kde dělá chyby. Například když vidíme několik početních úkolů, z nichž ten poslední je špatně, automaticky ukážeme na ten, co je špatně, ale jakoby přehlédneme ty, co jsou dobře.“ Speciální pedagožka radí, abychom se přeorientovali a zaměřovali se na to pozitivní.
Don Dinkmeyer a Gary D. McKay v knize Efektivní rodičovství krok za krokem zdůrazňují, že rodina nemůže být funkční, jestliže nepomáhají všichni její členové. Rodiče respektují práva dětí tím, že neberou všechno na sebe a respektují také vlastní práva tím, že nedělají za děti jejich práci. Například dvou až tříleté dítě je podle nich schopno uklidit hračky, uložit knihy do police, zamést podlahu, pomoci prostřít stůl, uklidit drobky po jídle, uklidit a umýt vlastní talíř, dát špinavé prádlo do koše… Čtyřleté dítě už dokáže krmit domácí zvířátko pravidelně v určitém čase, vyčistit si boty, připravit studené jídlo nebo například dojít pro poštu do schránky. O rok starší dítě je schopno například připravit suroviny na jednoduchý recept, připravit si jednoduchou snídani či svačinu, vybrat si oblečení a obléci se, vyřídit telefon a umět zavolat, zaplatit za něco malého v obchodě či rozhodovat o použití kapesného, složit a uložit čisté prádlo či používat budík a jít samostatně spát. Že se tomu divíte? Já popravdě také. Tak to pojďme zkusit!
